Tak jsem se tuhle rozhodla, že bude fajn doplnit botník o jeden pár krásných jarních bot, jak jinak než na podpatku. Nejvyšší čas, venku konečně začalo svítit sluníčko.
Přestože nesnáším obchoďáky, má oblíbená italská obuv byla otevřena právě v jednom nedalekém z nich. Přehodím kabelku přes rameno a vykračuji si to s úsměvem na tváři, v hlavě si broukám Brouky.
„Prosím, máte přání?“ milá prodavačka. „Děkuji, podívám se.“ na to já. Po pěti minutách zjišťuji, že by se mi hodila tak polovina zde vystavených bot. Tyhle černé lodičky k těm úzkým černým šatům, tamty červené lakovky na večerní akci, tyto béžové na pobíhání v teplých letních dnech, no a támhle ty proužkové se žlutým lemem!! No jo, ale to bych potřebovala minimálně celý jeden ne můj, ale manželův, měsíční plat.
 „Máte kupónek na slevu?“ zeptá se slečna, když zkouším už šestý pár. „Jakou slevu?“ vykulím oči. „Dnes a zítra máme dvacetiprocentní slevu na vše, ale musíte mít kupónek z časopisu…“ „To nemám!“ skočím ji do toho. „Bez kupónku vám slevu nemohu dát!“ už ne tak mile odpoví.
Sčítám a přemýšlím, kdybych ho přeci jen měla, mohla bych si díky slevě dovolit o jeden pár víc. „Dobře. Kde seženu kupóny?“ zeptám se ji, přestože už se věnuje jiné zákaznici. Mladá prodavačka pochopí, že můj zájem o boty není hraný a pošle mě do trafiky v -1, což je o celá dvě patra níže. Ojjoj, jak jen se mi nechce! Ale co by člověk pro slevu a hlavně jedny boty navíc neudělal.
Vydám se na eskalátory a malinko se zasním, což je záležitost pro mě zcela běžná. „Auu…“ vykřiknu, když cítím tlak pod paží, v první moment si neuvědomuji co přesně se děje, ale ve chvíli následující spatřím bezvlasého muže snědší pleti, který mě téměř srazil z eskalátoru, jak uhání s mou kabelkou….mým mobilem, mou peněženkou, sakra mou kreditkou…utíká pryč. „Zloděěěěj!“ zvolám spontánně. Pár lidí se ohlédne, nikdo však nejeví zájem větší než malý.
Rozběhnu se tím směrem, jenže mé vysoké boty mi nedopřejí možnost sprintu za někým tak rychlým, jako je kapsář z nákupače. Zastavím se a máchám rukama, slzy se mi tlačí do očí. „Kreténe sprostej!“ zvolám sama pro sebe, stojím uprostřed dlouhé nákupní uličky a nevím co dělat.
Vracím se do obuvi. „Máte kupónek?“ spustí na mě s úsměvem ta milá osoba, která má zřejmě procento z obratu, ale že díky ní, jsem přišla já o veškerý obrat i peníze, to ji nejspíš ani nezajímá. „Ukradli mi kabelku.“ řeknu smutně a sedám si na taburet uprostřed prodejny. Vykulí na mě oči a nevěřícně kouká. „Jáák ukradli?“ jeví zájem. „Prostě ukradli, nějakej lúzr mi na eskalátorech strhl kabelku a utekl!“ Slečna sice vypadala překvapeně, nicméně dotaz byl to jediné nač se zmohla. A pak ještě dodala: „To se tady bohužel občas stává. Takže bez slevičky?“ Koukám na ni, zda svou otázku myslí vážně. Ani brvou nehne, opět jen ten milý úsměv. „Hlavně bez bot!“ vyhrknu na ni, vyskočím, koukám na tu krásu kolem a uvědomuji si, že nyní můžu opět snít…ne o lásce, ne o letních dnech u vody, budu si snít o botách, které si nejspíš už nikdy neobuji!

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account