Miluju domácí pekárnu!
Ta věc mi neskutečně usnadnila život (ne víc než myčka, ale i tak..). Nebaví mě míchat těsto. Kynuté. Dělat v něm bublinky, držet mezi stehny mísu, případně poprosit spolubydlícího o pomoc. Střídat ruce a čekat na teplém místě dokud neznásobí objem. Nene, to není nic pro mě.
Přesto miluju mazance, ovocné knedlíky, domácí houstičky a chléb.
Naštěstí je tu moje milovaná babička. Ta, která si k narozeninám (Vánocům, svátku, Dni Matek, Novému roku) vymyslí nějakou blbost, která pak leží pod tunou prachu kdesi na půdě.
“Babičko, půjč mi tu pekárnu. Já ji vyzkouším. Stejně ji nepoužíváš..”
Už je u mě v depozitu tři roky. Ale u babičky na půdě byla mnohem delší čas.
No a já?! Já od té krásné chvíle, kdy jsem přenesla tu obří krabici přes práh mého domu peču a peču. Voňavý mazanec je u nás minimálně třikrát do měsíce. Ovocné knedlíky jsou nadýchanější než ty z domova (promiň mami)! Co týden voní z trouby zapletené housky s podmáslím.
Je pravdou, že používám jen jediný program. Ten na přípravu těsta. Poněvadž se mi nelíbí ten tvar, který má chléb, když se upeče tam kde se míchá. Přesto je to jedna z nejpoužívanějších věcí v mé černé kuchyni.
