Slovo balet a baletky v nás vzbuzuje pocity jemnosti, křehkosti, éterické delikátnosti, jakoby baletky ani nebyly z masa a kostí jako my, obyčejní smrtelníci.
Kniha Baletky je přesným opakem. Syrová, drsná, odhalující tu druhou tvář. Místo úsměvu číslo patnáct ukazuje těch pár vteřin na nádech a výdech, které má každá baletka když mizí ze scény. Kniha, i když se nedržela jedné časové linky, měla spád, kapitoly jsou kratinké a spíš jen vykreslují jednotlivé obrazy.
Moc se mi líbila zvolená vypravěčská forma, kdy autorka píše ve druhé osobě a všemu tak dodává ještě víc osobitosti, jako by to vše vyprávěla jen tobě a nikomu jinému. Odhalovala tu krutou pravdu, strhávala divadelní oponu a ukazovala, co vše se skrývá za snem stát se baletkou. Je zajímavé, jak často se na “elitních” školách uchylují k těmto formám: dostali jste se na elitní školu. Budete výjimeční. Teď jste ale NIC.
„Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované.“ Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu.
Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.
Knihu jsem měla přečtenou během několika hodin a mohu jen doporučit!
