54

Kolem nového roku nastalo v mém životě první období krize ve svazku manželském. Krizi v partnerství už jsem zažila. Nicméně s dítětem a papírem se to zdálo jiné. 

Moji rodiče mě naučili jednu úžasnou lekci. 

 A to: 

“KDYŽ TI ZAČNE BÝT TĚŽKO, NEZDRHEJ OD TOHO. JE SNADNĚJŠÍ UTÉCT OD SVÝCH NEJBLIŽŠÍCH DALEKO, KDYŽ TI ZRCADLÍ PRAVDU, KTEROU NECHCEŠ VIDĚT. OVŠEM MNOHEM TĚŽŠÍ JE PROJÍT SI TOU PRAVDOU, I KDYŽ BOLÍ, RUKU V RUCE S TÍM, KOHO NEJVÍC MILUJEŠ. PŘINESE TO OVOCE. SVÉMU STÍNU NIKDY NEUTEČEŠ. ZASE TĚ DOŽENE.” 

A tak bylo načase projít si tou první zkouškou a nepo..at se z toho. 

Narodilo se nám první dítě, nebyl čas na romantické vycházky po Praze, randíčka v kině, čas pro sebe. Najednou tu byla realita, na kterou žádná škola předtím člověka nepřipraví. Nikde se o tom nemluví, protože krize je přeci od toho, aby tlela ve skříních každého z nás a v našich tělech. 

V tom samém období jsem už nosila v sobě nový plod, který se (zcela pochopitelně) rozhodl, že v tomhle tlení s námi teda žít nebude. 

Po nějaké době, kdy už v tom každodenním otravování si života nebylo dobře ani mně, ani mému drahému, jsme svolali meeting. 

Bylo to 31.12.2014. 

Přála jsem si do Nového roku vykročit jinak. 

Na meetingu jsme si dali pivko, syrečky a odhazovali masky.

Bylo to náročný, protože ty masky jsme dlouhodobě na svých ksichtech utvrzovali. Jak jsme se utvrzovali v žití svých masek, oddalovali jsme se jako lidi. Tvořila se mezi námi obrovská zeď, přes kterou nebylo vidět kým doopravdy jsme. Sdíleli jsme své pocity, záměry, závěry, myšlenky, plány. A jak jsme k sobě začli být otevření, začala se i v té zdi otvírat brána. 

A najednou jsem opět viděla toho člověka, kterého jsem si vzala.

Plány a záměry jsme najednou tvořili opět společně a radovali se z toho, co nás ještě v životě spolu čeká. 

Obdivovala jsem opět co se v něm skrývá a 

ZNOVU SE ZAMILOVALA.

Od té doby uteklo x měsíců a já jsem opět spokojenou ženou a mám vedle sebe nejúžasnějšího chlapa. Víc než jsem si kdy přála.

A nedávno se mě moje úžasná přítelkyně ptala: “A co jsi udělala jinak?”

Po té otázce přišlo uvědomnění.

MNOHO. 

A mnoho si ještě uvědomím později. Věřím, že přijdou další krize a prověrky, další skvělé lekce. I téhle děkuji. A co že jsem se to naučila?

 

1) KDYŽ CHCEŠ ZMĚNU, ZMĚŇ SEBE!

Píše se to všude, všude se o tom mluví. A doopravdy to udělat je velká fuška. Ale jako jediné to doopravdy dává smysl a hlavně funguje. U kohokoliv. Ať už řeším manžela, dítě, tchýni. 

Nikoho jiného nezměním. Ale můžu měnit sebe, svůj vnitřní svět, svůj vesmír a tím se změní okolní svět, okolní vesmír. Jak prostý a přitom tak náročný.

 

2) KDYŽ MLUVÍŠ, MLUV O SOBĚ!

Ve všech sporech s lidmi jsem byla vždycky zvyklá popisovat, co se děje kolem a co mi kdo provedl. Nikam to nevedlo. Jo vlastně vedlo. K mnoha sporům, koncům vztahů, nedorozumnění atd. Tahle lekce taky není lehká. Postupně jí přidávám do svého života a snažím se tak uchopovat svůj život, svůj vnitřní svět, svůj vesmír. Jak zareaguje okolí je vlastně nedůležité. Protože problém se týká mně, že? A pokud si problém uvědomím a zároveň si ho popíšu, polovina práce je za mnou.

Dřína jak prase, ale i tyhle kila si ráda naložím.

Budou z toho bicáky skoro jak má Madonna ;).

 

3) VYSLECHNI SI DRUHÉHO A VYMYSLETE SPOLU ŘEŠENÍ!

V mé škole života jsem se tak nějak moc nenaučila naslouchat. Můj vesmír je mi vším a ty okolní vesmíry mě leckdy až zas tak nezajímají. Je to fuška poslouchat a vnímat co se může odehrávat i v jiných světech. A já se stále nutila, drhlo to a moje uši stále nefungovaly. Pořád nechtěly poslouchat. Když tu najednou jsem si uvědomila, že naslouchám. Proč? Protože ten druhý člověk mi byl nesmírnou inspirací. Jeho příběh mi pomáhal uchopovat mé minulé, současné či budoucí zážitky. Zapadal do mé knihovny zkušeností. Zároveň mezi jednotlivými slovy rostla moje úcta k druhému. Po každém dalším příběhu jsem byla obohacena o nová řešení, která by moje vlastní zásobárna zkušeností nevytvořila. Na konci každého vzájemného obohacení vzniklo řešení. 

Každý problém má totiž řešení. A my spolu najdeme to naše, jedinečné, nám šité na míru. Takové řešení, které ani jeden z nás sám nevymyslí. 

Takové, které chceme oba. Protože v tom řešení, v tom kroku kupředu, je kousek z nás obou.

 

4) DĚLEJ VŠE PODLE NOVÉHO PLÁNU!

Jakmile jsme si stanovili plán,  který nám oběma vyhovoval, v našem případě tedy trávit spolu víc kvalitního času, začalo vše běžet jako po drátkách. Dohodli jsme si hlídání, vyrazili do víru velkoměsta, tak jako za starých časů. Randíčkování začalo. Zpočátku to trochu drhlo. Řeč stála a my nevěděli o čem si povídat. Tak to vypadalo zhruba na prvních dvou randíčkách. Dnes si povídáme tak, že nám ani pár hodin randíčka nestačí. V našich životech se děje tolik a my se těšíme, až budeme jeden s druhým sdílet, až se budeme navzájem inspirovat, utěšovat, dopřávat si zázemí, bezpečí, pochopení, povzbuzení, oslavy.

 

5) ZAMĚŘ SE NA POZITIVA!

Vytáčelo mě spoustu věcí. Nechává všude po bytě ponožky. Oblečení a ramínka se válí všemožně po bytě. V obýváku je po jeho hlídání jak po výbuchu. Atd. atd. atd. Jo, každý máme své. I já mám své neduhy a tak jsme si je navzájem pinkali stále dokola. Až jednoho dne jsem si řekla: “STOP”. 

A začala se zaměřovat na jeho DUHY :). 

Má krásné barvy duhy. Je skvělý otec, je s ním sranda, dokáže vycítit, co zrovna potřebuju. Dokáže pochopit mé radosti a podpořit mě na mé cestě životem. Miluje život se mnou. Je rád flexibilní a nevadí mu, když jednoho dne chci jet žít do Švédska a druhý den chci bydlet na chalupě na Slapech. Miluje mou kreativitu, respektuje můj nepořádek a mou vzpupnou povahu. Skvěle vaří a dokáže mě vyhecovat k velkému úklidu. Pomůže mi s čímkoliv,  když je potřeba. Na čemkoliv se s ním můžu dohodnout. Je mi vždy partnerem. Je kreativní, originální, miluje život…a mohla bych pokračovat. 

Mám vedle sebe úžasnýho chlapa.

Tak proč si život s ním otravovat a připomínat si navzájem své nedokonalosti?

Už nejsme ve škole, abysme za své chyby dostávali známky. Nejsme už děti, aby nám někdo říkal, co je správné a co je špatné. Žijeme svůj vlastní život a v něm je tolik krásného. 

Stačí to jen vidět a zaměřit na to svou pozornost. A to opět platí v každém vztahu.

 

6) PŘIJMI, CO JE TEĎ A TADY!

Dlouho mi trvalo přijmout, že moje role je doma s dítětem, psem, u sporáku. Vzpupně jsem bojovala a chtěla to jinak. Chtěla jsem dál mít svobodu a jezdit po světě, jezdit na snowboardu a žít si svůj aktivní mužský život. Záviděla jsem mému muži, že každý den chodí do práce mezi lidi, řeší dospělá témata, setkává se s ženami i muži a já jsem jen s dítětem a psem. Občas jinými dětmi a ženami. Nevím, jak to přišlo, co bylo první, jestli vejce nebo slepice. Ale najednou jsem stála u sporáku a pochopila. 

Svoboda není o tom, jaké jsou v mém životě okolnosti.

Svoboda je stav mysli.

A já sama jsem svobodná.

Sama se pro to můžu rozhodnout a osvobodit se.

Když přišla jakákoliv aktivita, která mě nebavila, řekla jsem si: “Ok holka, musíme jíst. Jak to udělat ať Tě to baví? Pojď si u vaření zpívat a tančit.” To samé úklid, cestování s dítětem, psem atd. 

Najednou se celá moje realita proměnila. 

Vše zůstalo stejné. 

Jsem stále žena v domácnosti. 

Stále dělám ty stejné činnosti.

Jen dnes je dělám s láskou a radostí.

Protože jsem do nich promítla SEBE.

 

7) REALIZUJ SE!

Od té doby, co jsem se začala realizovat a začala pracovat na svém projektu Play Everyday, jako bych začala znovu žít. Jako by se můj život přestal točit jen kolem všech okolo, ale točil se taky kolem mě samotné. Jako kdyby se začalo rodit další dítě, které je zhmotněním toho, jaká jsem, co jsem dosud dělala, co je mým posláním, mou zábavou. Najednou jsem nežila jen pro rodinu, ale i pro něco v čem se promítaly všechny mé dosavadní zkušenosti a mohla se znovu začít začleňovat do světa dospělých. Má každodenní témata už nebyla jen pokaděná plína a vylité mlíko. Začala jsem zase vnímat svět jako člověk. Neztotožňovat se jen s rolí mámy. Začala jsem být opět sama sebou. Nabývala jsem v té nové rovině sebedůvěry a ta sebedůvěra a sebeláska se začala promítat i do mých vztahů s okolím. Byla jsem schopná a ochotná dát víc lásky a pozornosti, protože já sama jsem měla bohatou základnu. 

Nebyla jsem jen uklizečka v domácnosti, kuchařka, utěračka zadků a sběračka exkrementů. Pračka, sušička, žehlička. Stala jsem se jedinečnou osobností, která jako první musí naplnit sebe sama a to přesně tak, jak je v tu chvíli třeba. A až pak se může klidně stát čímkoliv dalším, pokud a právě proto, že jí to dává smysl a chce to dělat ráda. 

Ovšem nastala chvíle, kdy jsem svou seberealizaci začala přehánět a vše kolem začalo jít do kytek. Sedla jsem si z toho na pr.el a začala přemítat. Musela jsem zmírnit tempo, ale své seberealizace jsem se nepustila. Je pro mě důležitá každý den. Jen pro ní teď není tolik kapacity, kolik bych si vždy přála. I to přijímám s pokorou a když dostanu zas nějakou facku od života dojde mi, že teď jsem máma, teď musím i ty zadky občas utírat. A jednou budu mít na starosti míň zadků a víc osobního prostoru k naplnění. Ten čas přijde. Jen je třeba nezapomenout a mít v mysli stále…

KDO JSEM JÁ A CO JE MÝM POSLÁNÍM

 

8) SVOBODA PRO SEBE I OKOLÍ!

Jelikož jsem zakusila, jak chutná vlastní seberealizace, objevila nový svět, začala být sama spokojená, vzrostl s tím i náš vztah s mužem. Máme najednou společná témata. Ano stále se bavíme o tom, co naše nejúzasnější dcera ten den dělala, co nového se jí povedlo. Ale sdílíme i své osobní vášně, úspěchy či bolístky. Máme zkrátka k sobě blíž. Protože můj svět není jen Ema a domácnost. A manželův svět není jen práce a my. Navzájem se obohacujeme ze všech polí, kterými jsme kdy prošli. Tím, že jsem se vrhla plnit si svůj sen, tak aby jednou byl mou prací, učím se věci z business světa a tím jsem manželovi blíž, než jsem kdy byla. On mi ze svých zkušeností a každodenních zážitků domů nosí tipy a rady. A já jsem za ně tak vděčná, protože ta naše mozaika do sebe zapadá. Už nejsem tou zoufalou manželkou, co čeká doma každý den, až jí muž domů přitáhne zábavu, pokecání, témata z dospělého světa. Můj muž je svobodnou bytostí a pokud chce večer své ucho a srdce nabídnout mým zážitkům,  udělá to. Stejně tak to udělám já. Ale není mou koulí u nohy, já nejsem tou jeho. Můžeme jet kamkoliv, kdykoliv. A pokud se naše cesty chtějí spojit, spojí se tak proto, že to tak chceme oba. Přijala jsem to, že jsem se psem a dítětem většinu času sama. A žiju svůj život. On žije ten svůj. Vzali jsme se proto, že chceme vedle sebe kráčet a učit se jeden od druhého.

A to děláme stále. 

Stále jsme si inspirací.

Jsme si ramenem a bezpečím.

Elektrárnou na nápady a inspirace.

Každý krok řešíme spolu a víme, že ať se jeden či druhý vydá kamkoliv, druhý půjde též.

Celý život jsem měla pocit, že musím být stále na cestách.

Můj muž mě naučil, že je jedno, kde jsem.

Když tam mám své nejbližší.

Má rodina je můj domov.

I když se rozhodnem žít na Antarktidě, nebo v Nepálu.

 

Nevím, jak to bude za 10, 20, 50 let.

Ale píšu si tahle slova jako vděčnost vesmíru za to, co v životě mám. 

Jako víru v to, že můj život mám vždy ve svých rukou.

Jako důvěru v to, že je život hra a pokud si vyberu si hrát, nakonec se všemu, co se stane, budu smát.

 

Právě mi Ema přinesla obří puget pampelišek.

Koho dneska odměním já, za to, že je pro mě tím bezpečným místem na světě?

 

A koho odměníš Ty??? 🙂

 

S láskou Martina

PS: inspirují Tě hravé články? Chtěla bys je dostávat do své schránky?

Mrkni na Play Everyday aneb každý den si hrej

Zapoj se do hravé výzvy a nemine Tě žádné hravé téma.

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account