Je nádherná neděle plná podzimního slunce. Sedím na terase a užívám si příjemného odpočinku u inspirativní knížky. Najednou pociťuji silné nutkání jít k počítači a slyším: „Už je čas!“
„Čas na co?”, ptám se.
„Šířit mezi lidi svoje objevy. A že jich za svůj život máš…”
„To ano, ale čím mám začít“?
„Přece tím, co bylo nejsilnější.” „ Aha, takže sycením se”.
Na první pohled by to mohlo vypadat, že se budu zabývat úvahami na téma „stravování“.
V podstatě ano, ovšem nikoliv polévkami, guláši či řízky nebo saláty, ale tím, co nás opravdu sytí nebo-li na co opravdu jedeme.
Tuto otázku jsem sama sobě položila na jaře letošního roku a začaly se dít věci. Docela mne znepokojilo, že neznám, odpověď. Nastartovala jsem tím proces doslova transformační změny. Vlastní fáze proměny trvala 48 hodin a ženy, věřte nebo ne, byl to mazec.
Zařadila jsem tuto otázku při sezeních se svými klienty i do sebepoznávacích seminářů a zjistila jsem, že většina odpovědí se shoduje s tou mojí „Nevím”. To není špatně, jen jsme ještě neměli čas sami sebe se zeptat.
Nedávno jsem o „sycení se” hovořila jako o nosném tématu na veřejné přednášce a způsobila tím tak obrovskou diskuzi v navazujících přednáškách u dalších řečníků a velkou vlnu zájmu z řad posluchačů, že jsem se rozhodla v tom pokračovat.
Máte-li chuť, položte si tedy otázku „Čím se sytím?” a dopřejte si čas na odpověď.
Když nepříjde, nezoufejte, každý týden přijdu se svojí troškou do mlýna a postupně vás tím provedu.
Alena
