Miluji cestování a každý návrat z cesty je jiný. Ráda cestuji s rodinou a neméně ráda cestuji sama. Ta druhá varianta velmi často přináší intenzivní pocity a jeden z takových návratů do reality všedního dne si dovoluji sdílet ve svém prvním příspěvku:-)
Jsem tak nějak duchem stále v Thajsku. Zvláštní. Už jsem toho za svůj život dost projela. Z každé země mám v sobě nějakou stopu. Její hloubka někdy souvisí s délkou pobytu, někdy s lidmi, které potkáte, někdy se zážitky, které zažijete. Nevím, proč ta thajská stopa je jiná než americká, britská, mexická či japonská nebo i dávná ruská. Je prostě jiná. Mám chuť o tom pocitu psát a přitom není ani o čem. Vařím druhý den thajskou polévku. Můj muž se vyčerpal mou dvoutýdenní nepřítomností a hned jak jsem se vrátila, ochořel. Rýma, kašel, horečka, několik dní v posteli. Pak čtyři dni dobrý neb pánská jízda na naší chatě. Pak bloklý záda. 10 dní v posteli. Pak dva dni dobrý. A pak zase rýma, kašel, horečka, riziko dalších několika dní v posteli. Nejsem zrovna pečující typ a péči o nemocného muže řeším obvykle tak, že ho nenutím pracovat a nechám ho ležet. Víc toho po letech soužití ani nečeká a je vděčný. Někdy skromně požádá o šálek horkého čaje, a když na to nezapomenu, tak ho i uvařím. Někdy tedy zapomenu. Pak se trochu stydím, ale tak to prostě je. Těžko si vysvětlit to včerejší neodbytné nutkání uvařit pořádně ostrou thajskou polévku. Už toho na mě bylo po dvou týdnech moc. Děti, firma, děti a konec školního roku, firma, děti, pramálo spánku, sem tam nějaký čaj. Polévka by mohla být lepší než čaj. Kapky potu po první lžíci, rozvážné polykání, lapání po dechu, zjevná úleva s poslední lžící a dopotit v posteli. Na vyžádání dnes repeté a muž skáče z postele. Blbej rým, já vím, ale lepší mě nenapadá. Mraveneček skákající z postele je úlevná představa. Cesty dýchací protažené druhou dávkou do čista,v krku přestane jako zázrakem bolet, bromhexin a další obvyklé jedy schovávám na příště nebo na nikdy. Asi jsem se v minulém životě narodila v Thajsku. Řekl mi to prodejce v tržnici, když vyzvídal, proč potřebuji tolik bylinek a hlavně těch, které nemá a nezná. Smála jsem se od ucha k uchu a ani mě neprudil dlouhým rozhovorem o reinkarnacích, o kterých si myslím své. Co na tom, že díky těm řečem zase nestihnu vyzvednout Jáchyma včas z družiny a zase přijedeme pozdě na skauta. Žiju dál svůj život v poklusu, jen mi to ty poslední dny zase tolik nevadí. “Mami, byli všichni naši předci Češi?” ptá se dnes Ema. Naprosto přirozený dotaz v přirozený okamžik. V klidu říkám že ne, že to byli i Thajci. Představuji si thajskou armádu, jak při osvobozování Čech při nějaké libovolné válce mísí své geny s těmi našimi. Přemýšlím, která prababička se mohla dostat dál, než do nejbližší vesnice. Nějak mi z toho vychází ten minulý život. A já to vždycky tipovala na Japonsko. Koh Lanta je obyčejný ostrov plný obyčejných lidí. Přesto si vybavuji každou hodinu našeho pobytu tam a každou minutu našeho návratu z ní. Nedokážu pořádně říci, proč mě ta naše cesta tak uchvátila a proč se mi nechtělo z toho posledního místa hnout už ani o kus dál. Je mnoho krásnějších míst na zemi a na mnohých jsem i byla. Pokud jsem se v Thajsku ještě nenarodila, tak to bude určitě příště.

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account