Dnešní procházka bude spíš tipem pro dospělé než pro malé děti. Když jsem se tam totiž vypravila s Kájou, tak mi uvnitř „areálu“ pořád říkal, že se bojí a že chce domů. Zvláštní. Musela jsem se tehdy obrátit a jít pryč. Tajemné místo mě však lákalo dál a tak jsem tam dnes
po práci sama vyrazila. A kam že bude vést můj další tip? Na Malostranský hřbitov. Vstoupit do něj můžete vchodem, který se nachází hned u stanice tramvaje „Bertramka“ ze směru od centra do Řep. Jezdí sem tramvaj číslo 9, 10 a 16. Když jsem zjišťovala, kdy byl hřbitov založen, tak to bylo roku 1680 a byl založen původně jako hřbitov morový při epidemii. Kostel Nejsvětější Trojice byl zbudován v letech 1831–1837 ve stylu pozdního empíru. Neobyčejnou barevností vyniká obraz Poslední soud, který zdobí hlavní oltář. Na hřbitově jsou pohřbeni mj. význační představitelé národního obrození i význační architekti, sochaři a malíři. Malostranský hřbitov údajně inspiroval Jana Nerudu při psaní sbírky básní Hřbitovní kvítí. A proč jsem se na toto místo vypravila? Jeden z nejznámějších náhrobků na hřbitově je Svatá holčička – legendami opředený náhrobek Anny Degenové, „dcery strážmistra a nádenice“, s působivou plastikou dítěte od Josefa Maxe. Legenda o svaté holčičce vypráví, že když se v nebi rozdělovaly duše pro čerstvě narozené děti, stala se chyba. Anička dostala místo duše lidské andělskou. A tak když Anička přicházela na svět, zářila na nebesích jasná hvězda, ptáci radostně švitořili, rozkvetly květiny i stromy ze širokého okolí. Zdálo se, že příroda se raduje z příchodu andělského dítěte. Anička zvala domů žebráky i zloděje. Dala jim vždy vše, co mohla. Svým rodičům prý říkala, že prostě v srdci cítí, že musí pomáhat. Legenda říká, že Anička rozuměla řeči zvířat i květin. Ukázalo se ale, že pozemský život pro andělskou duši je příliš velkým břemenem. Anička si hrála v okně s hadrovou panenkou, kterou jí ale velký poryv větru vyfoukl z ruky. Holčička se po hračce natahovala, až vypadla z třetího patra na zem. Byla na místě mrtvá. Bůh se smiloval nad jejím pozemským utrpením. Vzal si andělskou duši zpět.
„Když viděla, že má nemocné dítě hlad, nebo že trpí nedostatkem, ani chvíli nepřemýšlela, běžela k nejbližším dveřím a zatloukla na ně… jednou žádala mouku, jindy ovoce, potřetí prosila o teplejší houni nebo o peřinku pod hlavu“. A lidé ani nevěděli proč, ale jejím prosbám vždy vyhověli. Za to, jak obětavě se starala o druhé, si Aninka vysloužila přezdívku „svatá holčička“.
Legenda však říká, že Anička nepřestala pomáhat ani po smrti. A tak k jejímu náhrobku chodily a chodí děti nadále. Nosí ji hračky, svaté obrázky a prosí ji o pomoc.Vypráví se, že Anička po smrti zachránila obyvatelky sirotčince pod Petřínem. Jedna z chovankyň v noci utekla na Malostranský hřbitov, aby poprosila svatou holčičku o uzdravení. Ostatní dívky a řádové sestry vychovatelky se ji vypravily hledat. V tu dobu do sirotčince udeřil blesk. Pokud by v té chvíli byly děti a jejich vychovatelky v budově, nepřežily by. Co je legenda a co pravda se už nedozvíme. Pravda je to, že až do padesátých let minulého století nechávaly děti na náhrobku kytky a papírky se svými přáníčky. Tato tradice se pomalu vrací. O dušičkách bývá její náhrobek pokryt svíčkami a květinami i dnes.
krásná procházka i pozvánka 🙂