Minule jsem vám vyprávěla, jaké patálie s sebou přináší jízda na velbloudovi. Zvlášť když ten velbloud je bloud… 🙂
Tentokrát jsem si pro vás připravila podobnou “lahůdku”. Jízdu na slonovi africkém.
On to vlastně žádný slon nebyl, mám-li být přesná, jednalo se totiž o mladou sloní slečnu. Musím říct, že velice hodnou a milou slečnu! Místní dávají mladým samicím jednoznačně přednost před samci. Ti prý dokážou být zlí a o nějaké projížďce na nich nemůže být řeč.
K našemu setkání došlo v Zimbabwe u Viktoriiných vodopádů. Všichni ostatní z naší skupinky šli na vrtulník, já jediná zvolila slona. A nelitovala jsem!
Nejdříve jsme se musely skamarádit, tak jsem se o to za pomoci různých sloních pamlsků, jako je třeba ovoce, mohutně snažila. Jen se podívejte na fotky, jak se slonici podbízím!
Když už tedy jsme byly “kámošky”, bylo třeba se na slona nějak dostat. Místní jsou na to ovšem připravení a za tím účelem vybudovali nástupní rampu. Prostě vyběhnete po schodech jakoby do prvního patra, slona vám přistaví a pak už stačí jeden odvážný a hoooodně velký krok a zavčas se pevně něčeho chytnout. Něco jako když nastupujete z mola do loďky.
Samotná jízda byla v pohodě. Jak už jsem psala, slonice byla hodná a poslušná. Šla tam, kam ji náš průvodce nasměroval, zastavila se a zapózovala, když jí řekl.
Líbilo se mi to. Rozvážně jsme kráčeli buší a všechno kolem nás se zdálo jaksi malé a nepodstatné. Ti, kdo rádi jezdí na koni, tvrdí, že z koňského hřbetu je nejkrásnější pohled na svět. Já to tvrdím o hřbetu sloním.
