Kdybyste se někdy ocitli na severu Litvy, třeba když budete směřovat z Vilniusu do lotyšské Rigy, rozhodně si nenechte ujít něco, co nemá nikde na světě obdoby! Je to Hora křížů čili Kryžių kalnas, jak říkají Litevci.
I když Hora křížů vlastně ani zdaleka žádná hora není, spíš je to jenom pahorek, stejně vás ohromí! Jde totiž o to, z čeho ten pahorek vznikl.
Horu křížů totiž tvoří jen tisíce a tisíce křížů. Malých, velkých, kovových, dřevěných, zdobených i těch zcela prostých.
Většina z těch lidí, které jsem tam potkala, když šli k pahorku, držela v ruce kříž. A teď někde mezi těmi desítkami tisíc křížů, co sem lidé každoročně donesou, je i ten můj. Ano, ten maličký křížek, který držím na dlani…
Lidé sem nosí kříže už od 1. poloviny 19. století, původně jako symbol statečnosti a nezlomnosti Litevců, později, když se Litva stala součástí Sovětského svazu, tak na znamení odporu proti náboženskému a národnostnímu útisku. Nedivme se tedy tomu, že se vládnoucí režim pokusil toto místo několikrát zlikvidovat. Od roku 1961 byly kříže opětovně ničeny buldozery, ale místní obyvatelé je vždy opět vztyčili. A Hora křížů byla pak po čase ještě větší než dřív.
Nedávno jsem si na Horu křížů vzpomněla, když v televizi ukazovali tisíce a tisíce křížů na Staroměstském náměstí v Praze. Vidím v tom určitou paralelu. Za každým z těch křížů a křížků jsou lidské životy. Osudy těch, kteří tu už nejsou, ale i těch, kteří jim tam ten kříž přinesli, namalovali, nebo dopsali konkrétní jméno, položili kytku, zapálili svíčku.
Ten kříž nás spojuje. Je symbolem něčeho, co trvá a přetrvá.
A je úplně jedno, jestli jsme, nebo nejsme věřící.
