209

Jak to chodí ve světě modelingu za hranicemi Evropy? Je to skutečně svět, kde se vyskytují drogy, chodí se na jednu párty za druhou a úspěch se tu měří dle toho, která modelka se více druží s fotografy či majiteli agentur? Svět modelingu jsem zažila na vlastní kůži, protože jsem strávila dva měsíce v japonském Tokiu. Pojďte se mnou nahlédnout pod pokličku modelingu v Asii a dozvíte se, že to není tak úplně práce snů, jak se mnoho z Vás domnívá.

Asisjký modeling je tak trochu kapitolou sám o sobě, protože se od toho evropského dosti liší. Zatímco například v České republice si modelky objednávají na jednotlivé zakázky a dopředu ví, kolik za ně budou mít peněz, tak v Asii s tímto počítat rozhodně nemůžou. Většina asijských agentur má po celém světě své scouty, kteří jim shánějí vhodné modelky. Kritéria pro výběr jsou vysoká – určitá výška, rozměry v bocích a pase, delší přirozené vlasy, dokonalá pleť a hlavně něco, co modelku odliší od ostatních. Obzvláště v Asii hraje každý kilogram či centimetr navíc velkou roli a modelka si nesmí dovolit to podceňovat. Požadavky na modelku bývají skutečně náročné, protože agentura hradí letenku, ubytování a týdenní kapesné na jídlo. Minimální doba pobytu bývá 2 až 3 měsíce a liší se to podle agentury. Díky těmto prvotním nákladům je na modelku vyvíjen mírný nátlak, aby si uvědomila, že tyto počáteční výdaje musí splatit a snažit se tak co nejvíce.

Svět modelingu rozhodně není jen o vzhledu, je to také o chování, samostatnosti, vyrovnanosti a inteligenci. Ptáte se, jak souvisí inteligence s tak povrchním povoláním jako je modeling? Tak především jde o to, že modelky musí umět několik jazyků. Kdo si myslí, že mu v dnešní době vystačí angličtina, tak je rozhodně na omylu. Japonci anglicky umí jen výjimečně a člověk se hodně rychle musí naučit alespoň základy japonštiny, aby se s nimi vůbec dorozuměl. Modelky jsou i několik měsíců odloučeny od rodiny či kamarádů a věřte mi, že když jste na druhé straně světa, kde Vám nikdo moc nerozumí, tak to není moc příjemné, když je tam člověk sám. Ale jak to tedy chodí přesně v Asii?

 1. den

Je neděle, přistávám na letišti v Tokiu a není mi zrovna dvakrát do smíchu. Mám horečku, antibiotika, jsem unavená a z agentury mi nikdo neodpovídá na zprávu. Na letišti mě překvapí první věc a to, že všechno není značené v angličtině, a že veškerý personál rozhodně neumí anglicky. Koupím si jízdenku do centra a hledám autobusovou zastávku. Za sebou táhnu své dva kufry, rozhodně jsem zažila už příjemnější cestování. Po dvou hodinách jízdy vystupuji na konečné zastávce a čekám, až si mě někdo z agentury vyzvedne.

Čekám zhruba půl hodiny a pak zkouším volat do agentury, tam to však nikdo nebere. Z kufru vytahuji smlouvu a hledám druhé telefonní číslo, které je však také nedostupné. Začínám propadat mírné panice, ale stále čekám (co mi take zbývá jiného). Po hodině ke mně přiběhne splašený malý pán, který se představuje jako majitel agentury. Gentleman to zrovna není, protože si své kufry nesu sama a i do taxíku je dostávám pomocí vlastních sil. Vystupujeme před podivnou budovou a pán prohlásí: „Welcome home, Barbora!“ „Home? This? Really?“ zní mi v hlavě, ale nechám svůj první dojem v pozadí a vydám se po schodech do apartmánu. Jestli si někdo myslíte, že modelky bydlí v luxusních hotelech, tak to se poštěstí jen některým topmodelkách. Ty ostatní bydlí většinou v hodně skromných podmínkách. Při pohledu do mého apartmánu se mi kutálí slzy po tváři a snažím se na sobě nedat znát zklamání. Apartmán je velmi špinavý – všude lezou švábi, v mém pokoji je jen proleželá matrace, nikde žádná okna, sporáku se štítím dotknout a vana má udělaný odpad tak, že voda odtéká přes celou koupelnu do vývodu. Usedám na postel a rozbrečím se. Tohle je vážně to, co jsem chtěla? Být na druhé straně světa bez všech blízkých a navíc v těchto podmínkách? Brzy se rozhodnu splín zažehnat, uvědomím si, že teď už mi nezbývá nic jiného než si to užít a nezabývat se maličkostma. A tak usínám…

 

 

 

2. den

Druhý den mě čeká již několik castingů, takže vstávám velmi brzy. V Asii to chodí tak, že agentura napíše seznam castingů na další den s adresou a časem a naší povinností je se na všechny casting dostavit včas. Pokud modelka casting nestihne nebo se nedostaví vůbec, tak dostává pokutu. Nevím, zda někdo u toho plánování castingů přemýšlí, ale opravdu nejde být v jeden čas na dvou místech, ještě když se jedná o odlehlé části Tokia. V pondělí se hodně rychle a důkladně začínám orientovat v místní dopravě a hned na první casting jedu metrem se čtyřmi přestupy a následně vlakem. Na castingu si nás vždy vyfotí, projdeme se na podpatkách, ukážeme svůj book s fotografiemi a jde se na další casting. Tato část práce není nikterak zábavná ani zajímavá, jde jen o to, že stále sedíte v metru a nebo čekáte na castingu. Je to stále to samé dokola a po pár dnech Vás to přestane bavit. Nicméně je to pro tuto práci nezbytné a jen na málokteré zakázky si vybírají modelky pouze podle fotografií. Po castinzích se rozhodnu jet do centra Tokia a trochu se porozlédnout, večer si zajdu sama na večeři a vracím se na apartmán.

3. den

Mám před sebou první zakázku – focení pro kadeřnickou firmu a už mě ani nepřekvapuje, že je to úplně na opačném konci města než bydlím. Jsem zvyklá z mých rodných Českých Budějovic, že všude se dostanu maximálně za čtvrt hodiny, tady to tak vážně není a já musím vyjíždět s dvou hodinovým předstihem. Podle mapy najdu budovu, kde se má focení konat, a vcházím dovnitř. Hned ve dveřích mě vítá celý tým, který je složen zhruba z osmi lidí. Jako první mi dávají svačinu, která by mi bohatě vystačila na několik dnů a začínají mě česat a malovat. Za celý svůj pobyt v Japonsku jsem se nesetkala s nikým, kdo by byl nepříjemný a je až neuvěřitelné, jak všechny ta práce baví a dělají ji s nadšením. Všichni se se mnou snaží povídat, ale bohužel anglicky umí sotva pár slov, a tak se na sebe vzájemně jen usmíváme. Po dvou hodinách jsem konečně nalíčená a učesaná a může se jít fotit první set.

Japonský vkus je hodně odlišný a ideál krásy mají zcela jiný. Zatímco v Evropě považujeme za sexy ženu štíhlou dívku s větším poprsím a výstřihem, tak japonci mají radši roztomilé školačky, které vypadají sotva na čtrnáct let. I podle toho vypadá mé líčení a trochu se děsím sama sebe, když se omylem zahlédnu v zrcadle. Japonský modeling mě naučil jednu zásadní věc, a to: čím více se nelíbím sama sobě, tím více se budu líbit jim! Stoupám si před plátno a ze všech stran slyším: „kawaii“. Doslovný překlad tohoto slova je roztomilý či krásný. Japonsko však tomuto slovu dalo nový rozměr a zkrátka vše, co je dobré, tak je „kawaii“. Nebudu Vám lhát, ale po dvou měsících v Japonsku jsem začala být na toto slovo silně alergická. Focení probíhá bez problému, čeká mě několik přečesávání a přelíčení. Stále dokola mi nosí pití, dělají přestávky a jsou neskutečně milí. To je to, co mě na Japonsku baví. Zatímto v České republice je na Vás každý protivný, chvátá se a nikoho ani nenapadne, že i modelka potřebuje jíst a pít, tak tady to funguje vážně jinak. Po osmi hodinách je dofoceno a já mám zbytek dne volna.

4. den

Konečně se mohu trochu vyspat, protože první casting je až od 11ti hodin a navíc se mnou jde majitel agentury, takže se nemusím starat o to, zda zabloudím či nikoli. Po příchodu na casting si naproti mně sedne zhruba pět lidí včetně majitele agentury a dohadují se v japonštině. Já se na ně stále musím usmívat a netuším, co si o mě povídají. Připadám si jak na trhu, když prodáváte zboží a já jsem tím zbožím. Nejhorší je, že z jejich výrazů ve tváři ani nevyčtete, zda se jim líbite či nikoli.

Japonci jsou hodně uzavření a přijde mi, že veškeré city a pocity na sobě nedávají vůbec znát. Tato přehlídka, kdy jen tak sedím a beze slova se usmívám, trvá deset minut, pak si mě přeměří, vyfotí a můžu jít. Těchto castingů absolvuji ještě ten den několik a připadám si opravdu jak cvičená opice, kterou někde posadíte, ona se usmívá, všichni si jí prohlíží a potom ji zase pošlou domů. Modeling je svět, kde si každá holka musí být vědoma svých předností a být zcela vyrovnaná, protože denně Vám budou říkat, že nejste dostatečně hubená, vysoká, máte oči daleko od sebe a podobné nesmysly, na které se v této branži dost hledí a pro normálního člověka jsou nepochopitelné. Po castinzích ještě musím do agentury vyřídit smlouvu, vyzvednou si kapesné a hlavně se zvážit a přeměřit. Každá modelka dostává určité týdenní kapesné na jídlo, z kterého si musí vystačit a každý týden ji přeměřují a váží. Pokud za ten týden přibere více jak jeden kilogram, tak dostane třeba jen polovinu kapesného. Je to tvrdý svět a nic se tu netoleruje, ale zároveň je to zkušenost k nezaplacení. Naučíte se ze dne na den spoléhat jen na sebe, hospodařit s penězi a hlavně si začnete mnohem více vážit maličkostí. K večeru se vydávám zase jako turista po Tokiu a postupně tak poznávám největší město světa.

5. den

Čeká mě další práce, tentokrát jde o natáčení reklamy na povlečení. Při příchodu dostávám pyžamo, vyfoukají mi vlasy a může se začít natáčet. Mým jediným úkolem je ležet pod peřinou, spokojeně se usmívat ze spánku a občas se otočit na druhý bok nebo rozespale protáhnout. Po 5ti dnech ležím v normální posteli, která nemá proleželý důlek a dost si to vychutnávám. Natáčení trvá asi dvě hodiny a poté je pauza na oběd. Ptají se mě, jaké je mé oblíbené jídlo a do jaké restaurace bych chtěla zajít. Protože je mi hloupé si něco poroučet, tak je ujistím, že jím opravdu všechno (což je pravda) a vydáváme se společně s celým štábem do tradiční japonské restaurace. Po obědě mám hodinu pauzu, kterou využiji ke čtení knihy a následně se zase čtyři hodiny natáčí.

Večer jsem zvaná do klubu, kde má probíhat after párty po koncertu Taylor Swift a vzhledem k tomu, že následující den mám castingy až odpoledne, tak se rozhodnu se jít podívat. Párty mě příjemně překvapí, protože jako modelka mám veškeré pití i jídlo zadarmo a v klubu jsou moc milí lidé. Ihned se seznámím s partou několika lidí a celý večer strávím v jejich společnosti. Ráno se společně vydáme na sushi. V Tokiu je skvělé, že většina věcí tu funguje nonstop – restaurace, posilovny, supermarkety, ale třeba I golfová odpaliště. Po ranním sushi si zavolám taxíka a jedu na apartmán.

Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych mu doporučila pustit se do světa modelingu, tak nevím co bych odpověděla. Je to skvělá zkušenost a dá Vám to opravdu hodně – člověk má možnost procestovat svět, poznat nové lidi a hlavně pozná sám sebe, protože je stále někde sám. Ale každá mince má svůj rub a líc a to platí i v modelingu. Protože je to práce velmi náročná na psychiku, tak holky často propadávají anorexii, bulímii či drogám. V této branži uspěje jen ten, kdo se nenechá ničím vykolejit a je zcela vyrovnaný. Také je důležité si uvědomit, že člověk se nemůže do konce života živit svým vzhledem a musí myslet i na variantu, co se životem, až tato etapa skončí. Když Vám je 16 let a podepíšete smlouvu s agenturou, tak máte před sebou vidinu toho, že se z Vás stane světoznámá topmodelka a už nemusíte nic. Většina holek přestane studovat a dá modelingu opravdu vše, jenže za pár let zjistí, že v tomto světě je velká konkurence a prosadit se není úplně jednoduché. Není to zkrátka práce pro každého a v boji vyhrají jen ti nejsilnější. 

Další články naleznete na www.beckovyblog.cz

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account