Mám kamarádku, která je zároveň i mou bývalou kolegyní a spojuje nás jedna báječná věc – a to jsou hafani.
Když jsme se poznaly, já měla belgičandu tervuerenku a ona mimo jiné psy i belgičanky groenendalky. V době, kdy jsem získala Elinku, měla štěndo a tak jsme se domluvily, že bychom naše prcky seznámily. Přijela s malou k nám a holky jsme spolu pustily dohromady. Ani nedokážu popsat ten kontrast mezi nimi – nejen barvou, ale i temperamentem. Byly tak rozdílné, až to bylo neskutečné. Ale úžasně si sedly a dokázaly spolu řádit pěkně dlouho. A bylo to báječné i v tom, že se konečně našel někdo, kdo si to s námi užil. Není tu totiž žádný pejskař, který by chodil se svým psem na procházky tak jako já s Elinkou. Chodíme samy… Takže se Korálek se žádným pejskem na prochajdách nevyřádí a to je moc škoda. Není tu ani uzavřený prostor, kde by psi mohli být puštěni z vodítek a běhat si bezpečně na volno. Bohužel. Proto jsem byla moc ráda, že si to holky tak skvěle užily 🙂
Elizabetka:
Jednou mě panička vzala na procházku, ale by to trochu jiné, než jindy. Zůstaly jsme spolu na malém hřišti, kam nikdo nechodí a zdálo se mi, že nikam nespěchá. To bylo zvláštní, protože vždycky, když tudy jdeme mě nechá chvilku vyběhat a hned zase spěchá dál. Tentokrát ale ne… A po chvíli jsem pochopila proč – přijela teta a dokonce se kolem ní závratnou rychlostí pohybovalo cosi černého, nohatého a ušatého. Nic takového jsem nikdy neviděla a tak jsem zůstala v němém úžasu stát a jen jsem zírala a čekala, co se bude dít. A ono se to rozběhlo přímo ke mně!
Šok mi nedovolil se ani pohnout a jen jsem fascinovaně hleděla, jak se to na mně řítí takovou rychlostí, že jsem měla strach, že to musí proběhnout přímo mnou… a když to bylo přímo přede mnou, s úlevou jsem zjistila, že je to taky pes. Teda holka a že bude asi sranda. A taky že jo, dloubla do mně čumáčkem a hodila přední packy na zem a tak jsme se pustily do hraní. Chtěla, abych se s ní honila, ale to už k nám došla teta a začala se se mnou muchlovat a prohrabávala se mi v kožíšku.
Ta černá holka zatím netrpělivě pobíhala kolem nás a bylo vidět, že se jí moc nezamlouvá, že mě zdržují. A tak jsem se rozběhla taky a konečně nastala ta správná honička. Teda řeknu vám, že něco takového se fakt nevidí, lítala kolem nás jako střela a byla všude. Ani jsem pořádně nestíhala sledovat, kde se zjevuje. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a tak jsem lítala taky – a bylo to super! Pak na ni teta zavolala Forks a ona letěla za ní. Takže se jmenuje Forksinka, to si musím zapamatovat.
Řádily jsme spolu pěkně dlouho a teta nás sem tam i fotila a povídala paničce, že jsme obě legrační a že nikdy neviděla takový rozdíl mezi štěndama. Pak mě i Forksince daly kokina a ještě se s námi chvíli mazlily. Když nakonec odjely, šly jsme taky domů a já jsem doufala, že tu legrační střeštěnou černou holku ještě někdy uvidím 😉
||Blog
