V prvním díle jsem vás seznámila s naší samojedí slečnou Elizabetkou. V dalších dílech se nebudu dlouze rozepisovat o našich začátcích, jak jsme si pro ni jeli a jak probíhala celá naše cesta domů, ale budu pokračovat v kratších příbězích ze života z mého pohledu a z pohledu Elizabetky. Příběhů, jak to všechno začalo se spoustou fotek od Elinky štěněte až do prvního loučení s jejími štěňátky mám plnou knihu, co jsem o Korálkovi napsala, ale bylo by to na dlouhá čtení a tak Vás tu budu těšit jen vtipnými povídkami 🙂 Přeji hezké počteníčko všem, kteří se chcete bavit 🙂
Jednou jsme šly s Elou na procházku kolem kostela. Už z dálky jsem viděla, jak se před ním prochází malá číča. Po chvilce ji zbystřila i Ela a rozběhla se za ní takovou rychlostí, že mi málem urvala ruku až v rameni. Nebyly jsme od té micky daleko a tak se Elči podařilo ji dohnat, ale táhla tak, že se málem na obojku uškrtila. Co se stalo potom mě utvrdilo v tom, že Eliza opravdu nemá v povaze zabíjet, ač se jako lovec chová – myslím, že ani tak nechce ulovit, jako spíš lovit. Radost z lovu je u ní naprosto nepřekonatelná!
Když tu číču dohnala, kočička si naprosto nečekaně sedla naproti ní – a Ela udělala to samé. Pár vteřin naproti sobě seděly, koukaly jedna na druhou a ani jedna se nepohla. Po chvíli čičina sekla po Elince packou a s naprostým klidem a důstojně odkráčela. Ela dál seděla a fascinovaně na tu malou šelmičku hleděla. Pak se otočila na mně a obě jsme v klidu pokračovaly v procházce. Sice se ještě jednou ohlédla, ale o tu malou už nejevila zájem. Od té doby se žene za každou číčou, kterou vidí a má i místa, kde ví, že se kočičky zdržují a tam mě vždycky táhne s takovou vervou a silou, jako by tam měla být celá hromada masa. Prostě kočkomil… 🙂
Elizabetka: Jůůůů, kočkáááá! Super, tu musím dohnat. Je fakt blízko, tak to dám. Sice mě brzdí to nemožné vodítko, ale snad se mi podaří ji doběhnout. Nesmí mi utéct! No teda… ona na mně snad čeká nebo co. Sedla si přede mně a kouká, jako by nikdy neviděla psa. Je legrační a vůbec se mně nebojí, tak já ji očichám, jestli se nechá. Voní báječně, tak zvláštně. Sedíme naproti sobě a čekáme, co která udělá. Snažím se k ní přiblížit čumákem, ale to se jí asi moc nelíbí. Sekla po mně packou a nadrzo si odkráčela… No toto?! A je to nuda, ona vůbec nezdrhá, to není žádná hra. Tak ať si jde kam chce, jdu s paničkou dál a třeba ještě potkáme nějakou jinou. Bylo prima se za tou malou hnát, škoda jen, že se taky nechtěla honit…
||Blog
