Každý mi říkal, že na to nemám myslet. Jo, hloupý pověry. Myslela jsem si. Ale je to tak skutečně? Proč někomu stačí málo a je v tom a jinému ne? To vůbec netuším…
Jeden rok jsme to zkoušeli tak jak jsme chtěli – nepravidelně. Další rok už pravidelně. Pořád nic. Bylo to divné, hodně divné. A tady jsme slýchali pořád to samé dokolečka – až na to nebudete oba dva myslet, stane se to.
Jednou jsem na vše přestala myslet. Úplně jsem to vypustila, švagrové jsme řekli, ať svůj kočárek klidně prodá, že ho nepotřebujeme. Dala ho na prodej a my jsme se už nijak extra nesnažili. V době, kdy to bylo nejméně možné jsme počali a zjistili jsme to až o skoro dva měsíce později. Byli jsme šťastní, protože jsme nemuseli běhat po doktorech (protože v tu dobu to chtěl začít řešit i můj doktor). Přítel volal ségře, jestli už ten kočárek prodala a jestli ho může stáhnout. Vše dobře dopadlo.
||Blog
