Snivá, snivá, až příliš zasněná v tom, co vidíš na dně své duše. Prožíváš, ale až příliš. Jsi panenkou, co se měla narodit, ale neměla cítit. Panenky necítí…
Pojedu sama!
Svítilo na mě slunce, když mě zasáhl ten oslnivý záblesk ze tmy.
Jeď! K moři! Ano, budeš tam „sama“. Bude ti smutno. Ale budeš sama se sebou. Večer budeš sedávat u moře. Procházet se. Sedneš si, budeš si číst. Budeš chodit po městě. Užívat si. Mít své tempo. Svou hudbu ve sluchátkách. Svůj svět. Svoje rozhodnutí, jak jít dál.
Jenže, to byla ta otázka. Jak dál?
Skutečnost je nakonec jiná. Sama jsi nejela… A tak se znovu potýkáš s tím, že…
…každý člověk, každý živý i neživý organismus je tak jiný… Svým tvarem, cítěním, prožitky, požitky, chápáním i nepochopením…
Kde a v jaké změti najít své pravé místo?
Hledání.
Hodnoty.
Pro něj?
Ne, pro sebe…
Dá se odsoudit láska k někomu jinému? Koho se dá odsuzovat za to, že přestal milovat?
O tom, co se stane, pakliže přestaneme být pro druhého tím pravým, opět příště…
||Blog
