Vím, že jste silné, samostatné, soběstačné, emancipované. Vím, že zvládáte spoustu věcí. Dokonce dokážete dělat i víc věcí najednou. Jste skvělé matky, manželky, milenky, kamarádky, sestry, dcery, sousedky, uklízečky, pracovnice roku. Jste zkrátka úžasné! Já to vím a vy to víte taky.

Ale někdy toho je prostě už moc. Ono hrát si každý den na dokonalost je prostě únavný. A někdy taky trochu otravný.

Ženy, přiznejme si to, někdy je toho prostě moc. Děti hučí, nosí špatné známky, nebo poetické poznámky. Na to, že mají zítra donést 35,- PŘESNĚ! si vzpomenou v 9 večer, kdy do bankomatu daleko a vy máte v peněžence jen 29,- a kartu. Manžel, partner, milenec je věčně utahaný z práce, nebo podrážděný, protože hokej dopadl tak jak dopadl. V posteli nejste ochotná dělat jeptišku navlečenou do sexy vamp oblečku, což ho rozladí úplně maximálně. A pak ho ještě sprdnete za pohozený ponožky. Tak pak to gauč jistí. Ne pro vás, ale pro něj. Kdo by taky vedle vás chtěl spát, že?

Kamarádka vás pozve na víno, aby se vám pochlubila svým úžasným, novým, naklizeným bytem zrovna ve chvíli, kdy u vás doma bouchly kamna, a sousedovi nad vámi vytekla pračka. Posloucháte její štěbetání a jediné, co stíháte pobírat je její dokonale nalíčená pusu v odstínu nejnovějšího barevného trendu. Vy máte pusu popraskanou, protože jste někde ztratila jelení lůj, který jste nedávno s radostí vytáhla z kapsy zimního kabátu.

Někdy je den, týden, dva týdny prostě takové divné, nepohodlné období, které dovrší menstruace, co přijde o týden dřív, než vám hlásila vaše chytrá aplikace v mobilu.

„Jsi nějaká podrážděná. Je ti něco?“ zeptá se nevině váš partner a vy vrhnete pohled, který za vás řekne vše. Chlap složí noviny a v tichosti vyklidí minové pole.

Dětem stačí jediný pohled, na jindy milující maminku, aby se zavřely do pokojíčku a v tichosti ho uklidily. A následně si pak na čistém, pracovním stole mohly napsat úkoly.

A vy?

Buď se zhroutíte a desítky minut nezadržitelně pláčete, nebo skočíte do nejbližší sámošky pro lahev vína. (Ty připravenější a zkušenější z nás mají lahev připravenou v pohotovosti ve dvířkách lednice.)

Ono je potřeba na takové stavy nějak zareagovat, jinak by vás rozbolela hlava.

A co myslíte, milé dámy, že je lepší na nespokojenou, rozzlobenou ženskou duši? Paralen anebo dvojka (či víc) vína?

Občas to zkrátka přijde na každou z nás. Tomu se jako nádoby plné emocí nevyhneme. A pak, pro takové okamžiky, mějte připravenou svou KPZ (krabičku poslední záchrany). Povinná výbava je: dobrá kamarádka na telefonu, která snese vaše hodinové hořekování, nadávky a přívaly pláče kombinované s nezadržitelnými výbuchy smíchu a lahev něčeho, co vám bude chutnat klidně i ve větším množství

Zdroj foto: Pixabay.com

„Maminko, a kdy už přijde Ježíšek?“ Ellenka na mě upřela svá rozzářená očka plná radostného očekávání.

„Už brzy. Dneska se ještě vyspinkáš a zítra…“ „Zítra už tu bude?“skočila mi nedočkavě do řeči.

„Ano, zítra už přijde.“

Pohladila jsem ji po kudrnatých vláskách. Přitiskla se ke mně a silně mě objala.

„Maminko, já tě mám stejně nejraději. Jsi moje milovaná maminečka.“

„Já tě mám taky moc ráda, ty můj andílku.“

„A maminko, budeš mi večer povídat pohádku?“

„To víš, že budu. Jakou bys chtěla?“

„O Ježíškovi. Maminko, prosím, budeš mi povídat o Ježíškovi?“

„Budu. Ale teď už si upaluj vyčistit zoubky, nebo se té pohádky nedočkáš.“

S jásotem odběhla do koupelny a já slyšela, jak si přitáhla stoličku, aby dosáhla na kartáček a zubní pastu.

Posadila jsem se a sledovala oknem padající, sněhové vločky. Sypaly se a sypaly, jako by se ten někdo nahoře rozhodl udělat dětem ty nejkrásnější Vánoce. Byly tak veliké, až přecházel zrak. Krásné, nadýchané, ladně kroužící před skleněnou výplní okna. Přes ulici svítila lampa a osvětlovala tu zimní nádheru. Byla to kouzelná, předvánoční noc. Taková, kterou málokteré dítě prospí v klidu. Taková, kdy máte chuť vyrazit do ulic a jako malé děti chytat padající vločky rovnou do pusy.

Ulice i chodníky byly pokryté sněhem. Vločky dokonale skryly všechny stopy.

Z myšlenek mě vytrhla moje malá princezna.

„Maminko, co děláš?“

„Dívám se na to, jak krásně sněží. Pojď a podívej se se mnou. Vidíš ty vločky, jak jsou veliké a krásné?“

„Hm, vidím. To je asi sype Ježíšek.“

„Ježíšek? Myslíš, že vločky sype Ježíšek?“

„Ano, musí. Protože by jinak zítra nemohl jet na sáňkách a rozdávat dárečky. To nevíš, mami?“ podívala se na mě tázavě.

„To je pravda, kdyby nebyl sníh, nemohl by jet na sáňkách,“ usmála jsem se na ni.

Najednou mě silně chytla za ruku a krátce mě pevně stiskla.

„Maminko, maminko, támhle je Ježíšek!“

„Kde?“ podivila jsem se.

„Támhle, podívej. Támhle je,“ hlásek jí vzrušením přeskakoval. Prstíčkem ukazovala do dálky. Nevěděla, jestli šeptat, nebo křičet. „Podívej, podívej! To je on!“

A opravdu. Z tmavého rohu ulice vycházel drobný muž zahalený v dlouhém zimním vaťáku s ušankou na hlavě a v ruce nesl objemnou tašku.

Pomalých krokem se šoural zasněženým chodníkem. Asi byl hodně starý a každý krok mu činil značnou námahu. Šel pomalu, se sklopenou hlavou, aby ochránil obličej přívalu vloček.

„Maminko, to je Ježíšek. Kam jde? Už jde k nám? Už jsou Vánoce?“ ptala se Ellenka a nemohla ze staříka spustit oči.

„Elluško, já nevím, kam jde. Vánoce jsou až zítra. Možná jde k někomu, kdo zítra nebude doma,“ snažila jsem se zachovat kouzlo toho okamžiku.

„Maminko a můžeme na něj zavolat, aby šel k nám?“ chtěla vědět Ellenka.

„To nemůžeme. Na Ježíška se nemůže takhle volat, mohl by se leknout a zmizet.“

„Aha,“ řekla trochu zklamaně. „Maminko, ale dívat se můžeme viď? To Ježíškovi nevadí, že ne?“

„Ne, to Ježíškovi nevadí. Zhasneme a budeme se dívat na to, kam jde.“

Zhasla jsem a v tichosti se vrátila zpátky k oknu. Pozorovaly jsme toho starého pána, dokud se nám neztratil z dohledu.

Ten večer jsem už pohádku nevyprávěla. Nebyla potřeba.

A ráno? Ráno přišly přeci ty opravdové Vánoce a my čekaly na toho našeho, opravdového Ježíška.

Chcete se i Vy naladit na Ježíška?

Máte rádi předvánoční čas?

Chcete si letos užít advent trochu jinak a netradičně? Pak přijměte pozvání do skupiny „ADVENTNÍ KALENDÁŘ“, kde pro Vás 21 úžasných žen připravilo netradiční „adventní blogový kalendář“.

Zavzpomínejte na dobu, kdy jste byli ještě dětmi a nechte se vtáhnout do světa plného očekávání a radosti. Otevřete si každý den nové okénko a nechte se překvapit dárkem, který tam na Vás bude čekatJ

Svůj adventní kalendář najdete zde: https://www.facebook.com/groups/1942076799389251/

Pošlete odkaz i svým blízkým a udělejte jim ten předvánoční čas ještě kouzelnější.

Zdroj foto: Pixabay.com

Bylo to jednoho sychravého, říjnového odpoledne, kdy jsem se svými dcerkami šla vyvenčit psa.

Bylo chladno a tak jsem se těšila, až se vrátíme domů, do tepla.

Holčičky se honily se psem, tváře jim zčervenaly a od pus jim šla pára. 

Byl čas vrátit se domů.

U dveří mi zatrnulo. Klíčem nešlo otočit. Zvonila jsem, klepala a pak už zuřivě bušila na dveře.

„Otevři!“ volala jsem přes dveře na jejich otce.

„Běž si tam, kdes byla doteď,“ ozvalo se za dveřmi.

„To nemůžeš myslet vážně. Otevři nám. Holkám je zima.“

Nic… Stála jsem na chodbě, děti na mě upíraly tázavé pohledy, pes kňučel a já nevěděla, co dál.

Znovu jsem zkusila zabušit. Marně.

Měsíc jsem bydlela u kamarádky, která nám, i se psem, poskytla azyl.

Nikdo, kromě ní, o tom nevěděl.

A holčičky? Ty byly tenkrát příliš malé, takže to celé braly jako jedno velké dobrodružství.

A já? Nemohla jsem dělat nic, než napnout všechny své síly a začít pracovat, abych vydělala alespoň nějaké peníze. Neměly jsme nic. Neměly jsme osobní věci, peníze, nic.

Několikrát jsem se snažila do bytu dostat. Marně.

Až jsem konečně jednoho dne našla sílu a zavolala policii. Nebylo to příjemné. Musela dorazit státní policie se psem, který v pravidelných intervalech štěkal. V hlavě mi okamžitě vytanuly ukázky z filmů, kde hlavní roli sehrálo gestapo. Bylo to šílené, klepala jsem se na schodech a přála si jediné. Ať tohle všechno co nejrychleji skončí.

Když ho v poutech odvedli, sešla jsem ze schodů, zabouchla za sebou dveře a zhroutila se na zem. Byla jsem doma, konečně.

Výlohy se rozzářily vánoční výzdobou, na ulicích vyhrávaly koledy, děti psaly dopisy Ježíškovi a já nevěděla, co těm svým dětem dát.

Na základní věci jsem peníze zajistila. Na hygienu, oblečení a jídlo, ale Vánoce? Na ty jsem neměla ani korunu.

Trhalo mi srdce, když jsem viděla ty jiskřivé plamínky v očích mých dětí. To těšení, tu radost z nadcházejícího, nejkrásnějšího období v celém roce.

Vzpomínám si, jak jsem šla jednou po ulici a u výlohy hračkářství postávala holčička s maminkou a babičkou. Ukazovala na nádhernou pannu v nablýskané, růžové krabici s obrovskou mašlí.

„Maminko, tuhle chci od Ježíška. To je ona!“

Viděla jsem, jak babička mrkla na maminku a láskyplně pohladila vnučku po vlasech.

„Uvidíme, jestli ti ji Ježíšek přinese.“

A já se rozbrečela. V davu lidí, na ulici, uprostřed svátečního veselí, koled, vůně svařáku a rozsvícených vánočních hvězd.

Procházela jsem davem, míjela nádherné výlohy, plné krásných dárků a plakala a plakala.

Bylo mi tak úzko. Hrdlo se mi sevřelo a na rtech jsem cítila stékající, slané slzy.

Chtěla jsem se schovat, ale nebylo kam.

Selhala jsem jako matka. Nedokážu svým dětem udělat krásné Vánoce. Nemám pro ně žádné dárky. Nemám peníze na stromeček a jít ho někam ukrást se neodvážím.

Opouštěla mě víra v lepší zítřky, to jediné, co mě drželo nad vodou. To jediné, kvůli čemu jsem dokázala každé ráno vstát a znovu a znovu se snažit udělat z našeho života něco lepšího.

Nedokázala jsem chodit městem. Nemohla jsem se dívat na šťastné tváře dětí, postávajících u rozsvícených výloh. Nemohla jsem unést tu bolest, že moje děti toto nezažijou. Že kvůli mně, nebudou mít žádné Vánoce.

Tajně jsem plakala každý večer do polštáře.

Vánoční besídka ve školce pro mě byla jedno velké utrpení. Všechny děti tam měli tolik blízkých, rodičů, prarodičů, tetiček a já? Zadržovala jsem slzy, svírala na klíně malou Patrinku a sledovala zpívající, usměvavou, šťastnou Ellenku. Ani jedna z nich netušila, jak bolestné toto období pro jejich maminku bylo.

Zakousla jsem se do práce a snažila se vydělat dost peněz.

A pak přišla další rána. Peníze, se kterými jsem počítala jako s výplatou těsně před Vánocemi, mi měly být vyplaceny až v lednu.

Ne, to už ne! To už je na mě opravdu moc! To není spravedlivé!

Tolik jsem se snažila, tolik jsem dřela a teď bych měla být bez peněz?

Rozhodla jsem se to nevzdat a nakonec se mi podařilo dojednat s vedením, alespoň slušnou zálohu.

Peníze mi na účet přišly 23. prosince. Vyrazila jsem pro vánoční dárky a pro stromeček. V centru města, kde jsme bydleli, jsem našla rovnou tři vánoční stromy. Probraná, ošklivá, křivá košťata, která se jejich prodejci snažili vnutit kolemjdoucím pod cenou. Borovice vyšší než já se třemi větvemi. Smrček obrostlý jen z poloviny.

„Můžete ho postavit ke zdi a nikdo to nepozná.“

Ty stromečky na tom byly tak bídně jako já.

„Ne, tohle ne. Takový strom my mít na Vánoce nebudeme. Musí být přeci někde něco jiného, lepšího, hezčího. Něco, na co se dá alespoň zavěsit ozdoba. Něco s větvema a jehličím.“

Hledala jsem dál. A pak ho uviděla. Malý, umělý vánoční stromeček ve výloze vietnamského obchodníka. Zářil tam, nazdobený koulemi a rozsvícenými světýlky.

Nikdy předtím jsme umělý stromek neměli. Celé mé dětství se neslo v tradičním duchu živého stromu, sekery a příliš úzkého stojanu.

To je on! Ten budeme mít doma. Vypadá mnohem líp, než ty paskvily, co tu vydávali za stromy hodné Vánoc.

Vešla jsem do obchodu a dožadovala se svého stromu.

Marně. Vietnamec mi lámanou češtinou vysvětloval, že stromek už nemá. Všechny prodal a tenhle je jeho vánoční dekorace.

Obchodník byl jistě skvělý, ale na matku, která se rozhodla udělat svým dětem nádherné Vánoce, neměl.

Vysvětlila jsem mu, že Vánoce už jsou zítra a to má stejně zavřeno, takže mi klidně ten stromek z výlohy může prodat a příští rok si nazdobí nový, lepší.

„Ale já nemám krabici,“ řekl mi trochu rozpačitě.

„To mi vůbec nevadí, vezmu si ho tak, jak tam stojí. Krabici nepotřebuju.“

„Ale ozdoby ne, ty ne. Ty si nechám,“ zaradoval se mužík nad kšeftem.

„Ty nepotřebuju, ty mám doma.“

Nikdy bych nevěřila, kolik radosti přinese hrst umělohmotného jehličí namotaného na drátech.

Měla jsem vánoční stromeček.

Měla jsem vánoční dárky.

Měla jsem Vánoce.

Zdroj foto: Pixabay.com

Šla jsem krajinou plnou květů a šla jsem jí ráda.

Svítilo slunce a všude kolem mě byl klid.

Ticho, které sem tam přehlušil zpěv ptáků.

Došla jsem daleko, až nakonec své cesty.

Rozhlédla jsem se a nevěděla, kam dál.

Přede mnou, jakoby stromy vystavěly nepropustnou zeď.

Mám se snad vrátit zpátky tam, odkud jsem přišla?

Ale tam už mě nic nového nečeká.

Nenajdu tam to, co hledám.

Není tam to, k čemu mě to celé dny a noci táhne.

Nejsem tam vlastně ani já.

Dokud jsem se nevydala na cestu, nežila jsem. Jen jsem každý den přežívala. Spalovala mě touha po něčem větším, po lepším životě, po naplnění svého osudu.

Ale jak? Jak to já, samotná žena, mohu změnit?

Jak se můžu vymanit z každodenní rutiny, povinnosti, starostí, zákazů a příkazů? Toho co smím a nesmím? Už ani nevím, kým vlastně jsem. Někde jsem se v tom svém životě ztratila. Nevím ani kdy a kde. Byla jsem to ještě včera já, nebo už to byl ten umělý výtvor dnešní doby? Zrychlené tempo, které nestíhám? Plány, které mi nedávají smysl? Kroky, které nikam nevedou?

Ráno jsem se probudila do jasného rána a věděla jsem, že je něco jinak.

Slunce něžně nakukovalo zpoza záclon do mého, jinak potemnělého, pokoje. Cítila jsem jeho hřejivou sílu na svých pažích, vlasech, tvářích.

Vstala jsem a nechala ty paprsky, aby mě celou, celičkou objaly. Naslouchala jsem jejich šepotu. Poprvé po tak strašně dlouhé době jsem je zase slyšela.

Vyprávěly mi, ale já jim nerozuměla. Nechápala jsem významy jednotlivých slov. Zavřela jsem oči a snažila jsem se pochopit, co ten šepot znamená.

Vzpomněla jsem si na to, že jsem dřív naslouchala slunci.

Vzpomněla jsem si na to, že jsem jeho paprskům rozuměla.

Vzpomněla jsem si!

To nebylo slunce, kdo ke mně po dlouhé době promluvil.

Byla to má duše. Byla jsem to já, ve své pravé podstatě.

Už příliš dlouho jsem žila životem někoho jiného. Někoho cizího. Nasazovala jsem si masku, abych dokonale a bezmyšlenkovitě plnila úkoly, které mi dával někdo jiný. Stal se ze mě stroj. Výkonný a přesný.

 Ale kde byl můj život? Kde jsem byla já?

„Jsi tady. Jsi tady pořád. Taková jaká chceš být!“

„Ale já už si ani nevzpomínám, jaká jsem byla,“ cítila jsem, jak mi začínají po tvářích stékat slzy.

Byly velké a hořkoslané.

Už je to dlouho, co jsem naposled plakala. Kdy to vlastně bylo? Nevím, nevzpomínám si…

Ale to teď není podstatné, protože slzy, které se nezadržitelně draly ven, byly uvnitř schované příliš dlouho. Tak dlouho, že už nebylo možné je zadržet. Hráz se protrhla.

 Potlačovala jsem vlastní pocity, touhy a přání a hluboko v sobě uzamykala bolest ze ztráty vlastní vůle, vlastní síly, vlastního života. (https://www.facebook.com/beinspirated.eu/posts/1119477214853274)

Otřela jsem si oči a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

Tak tohle jsem já?

Najednou, po týdnech a měsících jsem v zrcadle viděla znovu samu sebe. Nebyla to už ta maska, kterou jsem si z počátku jen nasazovala a později už ji ani nesundávala. Bylo to příliš bolestné a obtížné. Každý den odehrávat ta samá, bezstarostná představení. Předstírat, že jsem tím, kým nejsem a bát se být tou, kterou jsem z celého srdce toužila být. Bála jsem se nepřijetí. Toho, že mě ostatní nebudou mít rádi takovou, jaká opravdu jsem.

Žila jsem v omylu, že lásku si musím zasloužit. Že svou vlastní hodnotu a právo na život musím neustále obhajovat.

Žila jsem ve strachu a ve lži.

Nezáleželo na tom, kde jsem ke svým nefunkčním modelům přišla. To nebylo podstatné. Důležité bylo, že už jsem takhle dál žít nechtěla a ani nemohla.

Nemohla jsem riskovat, že se zase na dlouhé měsíce a možná i roky ztratím sama sobě.

Už ne!

Chtěla jsem svůj život zpátky. Chtěla jsem být zase tou nespoutanou holkou, která se mezitím proměnila v nádhernou a silnou ženu.

Jen si musím dovolit tu sílu v sobě znovu probudit. Znovu ji najít a otevřít. Teď už totiž vím, že ji mám v sobě. Každý ji má v sobě. Ty i já. My všichni. Jen jsme na ni každý, z jiného důvodu, zapomněli.

A teď jsem stála tady. Na rozhraní mezi starým a novým. Na pomezní čáře, která určí mé další kroky.

Otočím se a vrátím se tam, kde nejsem sama sebou nebo najdu odvahu a protáhnu se mezi stromy dál?

Rozhodla jsem se. Zavřela jsem oči a udělala ten první, důležitý krok do neznáma. Listy v korunách stromů zašuměly a stromy se rozestoupily.

„Když se rozhodneš kráčet po cestě SVÉHO života, celý vesmír se spojí, aby ti pomohl.“

A tak jsem vykročila do neznáma. Nevěděla jsem, kam mě má cesta dovede. Ale byla jsem si jistá, že na konci to budu já, kdo si řekne „stálo to za to“.

Pokud chceš i ty vykročit na cestu svého života, probudit v sobě tu nádhernou sílu, která je ukrytá v každém z nás, rezervuj si své místo na některém z našich seminářů. Více informací najdeš na: www.be-inspirated.eu

Zdroj foto: Pixabay.com

Mít se rád…něco tak prostého, přirozeného, chtěného, toužícího, radostného, vrozeného a přesto pro některé z nás tolik složité, zamotané, nemožné, neuskutečnitelné, zraňující.

Když se do rodiny narodí miminko, je to jako by se rozsvítilo tisíce hvězd a měsíc se sluncem vyšli společně na oblohu v ten samý okamžik.

Když se do rodiny narodí miminko, je to zázrak. Malý, růžolící drobeček zachumlaný do naškrobených peřinek.

Tvoreček, který je všemi bezpodmínečně milován. Který je čistým vtělením všeho krásného, moudrého, mystického.

Děťátko, do kterého se vryla láska obou rodičů.

Milují jej všichni. Rodiče, prarodiče, přátelé, sourozenci, příbuzní i úplně cizí paní v mhd.

A milují jej za každých okolností. Nezáleží na tom, jestli se usmívá nebo pláče. Zda spokojeně vrní v postýlce nebo mámě u prsu. Nezáleží na ničem, jen a pouze na tom, že je. Že už je konečně tady s námi. Jen pouhá jeho přítomnost rozzáří celý náš den.

Je to čistá láska. Bezpodmínečná, nádherná, čistá láska.

Takovou lásku v nás dokáže probudit malé dítě. Stačí jediný pohled do nevinných očí a jsme ztraceni. Zcela a plně pohlceni tím nejstarším a zároveň nejsložitějším tajemstvím. Láskou. Láskou tak silnou, že nás to až bolí. Při které procítíme každou buňku našeho těla.

Milujeme a nepotřebujeme k tomu důvod.

A to malé, usměvavé miminko, které ještě nemá ani ponětí o tom, jakým způsobem ovlivňuje naše vnímání světa, jen v klidu leží a pozoruje pomaloučku svět kolem sebe.

Pochybuje o sobě? Cítí se snad nedokonalé proto, že ještě neumí mluvit, chodit, číst, psát, počítat? Pochybuje o své váze? Pochybuje o svých schopnostech?

Ne. Takové miminko je čistá láska. Je to čistá duše. Nepopsaný list papíru. Je to zázrak stvoření. Jen pouhým pozorováním se učí a roste.

Pozoruje maminku, tatínka, blízké osoby a utváří si podle nich názor na to, co je to vlastně život. Učí se od nich. Přebírá jejich modely žití. Některé úspěšné jiné třeba ne. Na to všechno přijde až mnohem později.

Ale zatím…zatím se usmívá na známé tváře kolem sebe. Stačí mu náruč mámy, aby bylo šťastné. Chytne se prstu nabídnuté ruky. Pomalu začíná žvatlat. A stále je milováno, podporováno, chráněno.

Stále je to ještě zázrak, slunce našich dnů.

Stále o sobě ještě nepochybuje. 

Stále se učí.

Stále se snaží.

Stále má v sobě obrovskou touhu být jako ti velcí „bozi“, kteří jej každý den provázejí životem.

Stále věří tomu, že všechno dokáže, všechno je možné.

A jak roste, přestávají si ti „bozi“, rodiče, přátelé, sourozenci všímat jeho jedinečnosti, výjimečnosti, jeho záře. Stále jej milují, stále jej mají rádi. Ale pomalu se začíná vytrácet ta bezpodmínečnost.

A začínají růst nároky na to, co by mělo umět, co by mělo dělat lépe. Začínají se objevovat první zklamání, nespokojenost. Dítě se začíná cítit nemilované. Má pocit, že s ním není něco v pořádku, když se najednou ti dospělí chovají jinak. Už ho nepodporují tak, jako dřív. Už nemají radost z jeho drobných krůčků, z jeho malých úspěchů. Chtějí pořád víc a víc. A když se to nedaří, zlobí se. Přicházejí první příkazy, zákazy, ultimáta.

A dítě se začíná cítit provinile. Už neumí udělat maminku s tatínkem šťastné tak, jako dřív. Někdo se ponoří víc do studia, aby dokázal svoji hodnotu. Jiní začnou víc zlobit, aby k sobě přitáhli pozornost. Na chvíli to vždy zabere. Ale samospásné to není.

Začíná začarovaný kruh snahy „zalíbit se“, „zavděčit se“. Získat zpátky to bezpodmínečné přijetí. A když se to nedaří, nabalují se další a další pokusy o to zvrátit to.

Začínáme si vytvářet vlastní zkreslené, nefunkční modely. Zkoušíme jeden za druhým, až nakonec dospějeme do bodu, že nic nemá vlastně smysl.

Trápíme se a nevíme jak dál.

Začneme hledat lásku jinde. V partách, u nezralých partnerů, v drogách, alkoholu, premiantství, v extrémních sportech. Chceme si za každou cenu dokázat, že máme tu hodnotu. Toužíme po přijetí od ostatních. Chceme mít pocit, že nás má někdo rád. Jsme osamocení, nezralí a zranitelní.

Musíme dospět, abychom se mohli rozhodnout to změnit.

Musíme si uvědomit, jak mylné je hledat lásku, sebepřijetí, sebehodnotu vně. Všechno to co hledáme a kvůli čemu se trápíme, ubližujeme si nebo si necháváme ubližovat, se nachází uvnitř nás. Je to tam již od našeho narození. Máme to v sobě všichni.

Jen jsme uvěřili tomu, že záleží víc na lidech kolem nás, než na nás samých. Zapomněli jsme na to, že to jak se cítíme, je otázkou naší volby. Ať se nám v životě stane cokoliv, jen na nás záleží, jak na to zareagujeme. Jen my máme tu moc, ovlivňovat naše emoce. Jsou to NAŠE emoce a rozhodujeme o nich my. Nikdo jiný. A pokud ano, byla naše volba to, že jsme mu to dovolili. Že jsme někomu jinému dali tu sílu, tu možnost řídit náš život.

Měli bychom se pokusit najít v sobě zbytky té lásky, které se nám dostávalo, když jsme byli malými dětmi a znovu ji oživit. Uvědomit si, jak úžasné bytosti vlastně jsme. Náhoda neexistuje a tak ani vy, ani já, jsme se nenarodili náhodou. Každý člověk je v něčem jedinečný, výjimečný. Každý má nějaký dar, talent a naší povinností je ten dar najít a rozvíjet ho. Protože díky tomu můžeme ze světa vytvářet lepší místo pro život nás všech a o to tu především jde.

Milovat sám sebe, ctít se, vážit si sám sebe a být vděčný za tělo, které máme a díky kterému můžeme dokázat mnoho věcí.

Ale co když jste neměli pěkné dětství a máte tak díky tomu pocit, že nemůžete najít ve svém nitru nic, co by stálo za to znovu oživovat? Co když ty vzpomínky jsou příliš bolestné?

Podporu hledejte v příbězích lidí, kteří neměli ve svém dětství na růžích ustláno, a přesto dnes žijí plnohodnotné životy. Internet je plný takových příběhů. Přečtěte si jich pár a získejte z nich tolik potřebnou důvěru, motivaci, sílu.

A jestli jste právě teď v tíživé životní situaci a nevíte jak dál, zkuste si přečíst třeba pár stránek z knihy Slepičí polévka pro duši. Najdete tam důvod, proč ještě jednou, znovu zabojovat o ten váš lepší život. Nebo se rozhlédněte kolem sebe. Když ne pro sebe, pro koho byste to mohli ještě jednou zkusit? Pro děti, pro rodiče, pro své blízké? Někdy, když je nám v životě hodně ouvej, nejsme schopní udělat ten důležitý krok. Jsme už příliš unavení na to, abychom chtěli něco změnit. Ale právě pohled do očí někoho, kdo nás má rád, kdo nás potřebuje, nám může dát tu potřebnou sílu k tomu, abychom se ještě jednou odrazili ode dna.

A pokud jste se v průběhu let naučili nemít rádi své tělo, stydět se za ně, nepřijímat se takoví, jací jste. Odvracet se znechuceně od zrcadla, při pohledu sami na sebe, nebo se jen trápit kvůli velkým nohám, malým prsům, špičatému nosu a pneumatice na břiše, která ničí váš intimní život, protože se díky tomu nedokážete uvolnit, pak se přihlaste na předvánoční seminář „Miluj své tělo“.

Zdroj foto: Pixabay.com

Kdy se cítíte být silní?

Ve kterých oblastech vašeho života se cítíte sebejistě?

Kdy naposledy jste zažili situaci, ve které jste o sobě nepochybovali?

Kdy jste si byli jistí tím, co děláte, říkáte?

 Kdy jste byli autentičtí?

Jaký je to pocit nepochybovat o sobě? Čelit obtížným životním situacím s neochvějnou vírou v sama sebe?

Někdy si přejeme být opravdoví. Přejeme si být silní, sebejistí. Ale pak se stane něco a my ztratíme víru ve své schopnosti. Ztratíme vnitřní sílu anebo zjistíme, že jsme si ji vlastně ani nestihli vybudovat.

Tolik jsme byli zaneprázdnění přemýšlením o tom, čeho se obáváme, strachováním se z toho, co by se mohlo stát, co by se mohlo pokazit, že jsme úplně zapomněli, podívat se na celou situaci s odstupem nutným ke změně.

Bez nadhledu málokdy dokážeme prozkoumat terén problémové oblasti našeho života a tak se stále dokola točíme v bludném kruhu neschopnosti, omezenosti a nemožnosti cokoliv změnit.

Je těžké vybřednout z útrap všedních dnů.

Je těžké rozhodnout se pro změnu.

Někdy je dokonce to rozhodnutí právě tím nejtěžším krokem v celém procesu změny.

Pokud chceme ve svém životě nastolit větší rovnováhu, klid a vyrovnanost, pak je nutné učinit rozhodnutí a vybrat si změnu, která nás nasměruje novým směrem.

Jestliže chci nalézt svoji vnitřní sílu, jestli ji chci znovu objevit a rozvinout, pak musím začít dělat ve svém životě věci jinak.

„Je bláznovství dělat věci stále stejně a očekávat jiný výsledek.“

Možná si říkáte „Co je to vlastně ta vnitřní síla?“

Vnitřní síla je neochvějná víra v sebe, ve své schopnosti, ve své možnosti. Je to odraz vaší sebedůvěry, vaší sebe hodnoty. Vnitřní síla je ta magická esence uvnitř vás, díky které překonáte i ty nejobtížnější okamžiky vašeho života. Je to motor vnitřní motivace, který vás žene dál a nedovolí vám vzdát váš cíl, vaši touhu, vaši cestu. Vnitřní síla je dar, který byl každému dán. Jste to vy. Je to vaše bytí koncentrované do jednoho bodu. Vnitřní síla dokáže vyzdvihnout vaši velikost, rozvinout vaše talenty.

Ptáte se, kde je ten háček? Hledáte nějaké ale?

Myslíte, že tam nějaké „ale“ je? Ano, je tam.

Vaše vnitřní síla vám nebude k ničemu, pokud ji nebudete posilovat. Pokud jí nedovolíte, aby se mohla v plné síle projevit. Ale jak na to? Jak ji v sobě objevit? Jak ji nasměrovat tím správným směrem?

Základem všeho je sebeláska. Bez toho aniž byste se sami měli upřímně rádi, to fungovat nebude a ani nemůže. Pokud se nemáte rádi, nevážíte si sami sebe, ať už z jakéhokoliv důvodu, zabíjíte tím v sobě tu jedinečnou sílu. Proto, abyste mohli svoji vnitřní sílu rozvinout, toho nepotřebujete mnoho.

Musíte si to zkrátka dovolit.

Nejdříve si musíte dovolit mít se rádi.

Musíte uvěřit tomu, že si zasloužíte žít život po svém.

Najít cestu sami k sobě. Znát odpověď na otázky kdo jsem a kam jdu?

Vědět, jakým člověkem chci být?

Znát svůj důvod PROČ to všechno dělám?

Přestat věřit všem, kteří vám říkají, že to nedokážete, že nemáte hodnotu, že jste k ničemu.

Přestat si ubližovat. Ať už tím, že žijete v nevhodném partnerském vztahu, děláte práci, která vás ničí, děláte věci, se kterými nejste v souladu.

Přestat si nalhávat, že mi takový život stačí, že si víc nezasloužím.

Pracovat každý den na posílení vlastní sebeúcty.

Dělat věci, které mi přináší radost a uspokojení. A pokud takové věci nejsou mou součástí, začít se ptát sám sebe „Co je to to něco, co mi dělá radost? Co mě činí šťastným?“

Chtít být šťastným.

Rozhodnout se pro převzetí zodpovědnosti za svůj vlastní život.

Zaujalo vás téma vaší vnitřní síly? Chcete se o něm dozvědět víc? Chcete naplno rozvinout svůj potenciál a objevit v sobě tu vaši jedinečnou esenci, která vám nedovolí žít váš život v průměrnosti? Pak si nezapomeňte v čas rezervovat místo na přednášce „OBJEV SVOU SÍLU“ 11. ledna 2018 v Krajské vědecké knihovně v Liberci.

PS: Pro první z vás máme připravené super překvapení v podobě úžasného dárku J

Zdroj foto: Pixabay.com

Zdroj foto: Pixabay.com

„Slečno, vy jste anděl,“ řekl a přitom klopil zrak stranou.

„Jak jste na to přišel?“ podívala se na něj přímo.

Jejich pohledy se střetly. Jen na malou chvíli. Trvalo to sotva pár vteřin a přesto v tom pohledu bylo úplně všechno. Propadl se do něj a ona ho zachytila. Padali spolu, hluboko a stále rychleji. Všechno kolem nich se roztočilo a zářilo duhovými barvami. Zamotala se mu z toho hlava.

„Jak jste na to přišel?!“

Byl zpátky. Stál před ní a ona čekala na jeho odpověď.

„Záříte,“ řekl tiše.

„Skutečně?“ Bylo vidět, že ji to udivilo. „Myslela jsem si, že tohle už vy, lidi, nevidíte. Jste po dlouhé době první kdo….“ Odmlčela se a tázavě se mu zadívala do očí.

„Kdo co?“ chtěl vědět.

„Kdo to vidí.“

Natáhla k němu ruku a natočila dlaň směrem k nebi. Odráželo se od ní slabé světlo. Trvalo jen okamžik, než mu došlo, co má udělat.

Chytil ji za ruku a nechal se vést.

Podlomila se mu kolena a zamotala se mu hlava. Udělalo se mu slabo a měl pocit, že omdlí.

Zavřel raději oči a nechal se unášet někam….nevěděl kam.

Jediné co cítil v tu chvíli, byla naprostá jistota. Jistota v to, že takhle je to v pořádku. Že je v bezpečí a nemusí se ničeho bát. Když se konečně odvážil otevřít oči, nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Stáli v chrámu. Byl to nádherný, zlatem a drahým kamením vykládaný palác.

„Kde to jsme?“ zeptal se tiše.

„Ty to tu nepoznáváš? To je přeci chrám tvé duše.“

„Mé duše? Nikdy jsem tu nebyl,“ řekl zaraženě.

„Už si na to nevzpomínáš. Nechal ses příliš pohltit absurditou lidského světa. Uvěřil jsi v hru ega. Odpoutal ses od sebe a zapomněl jsi na místo, ze kterého pocházíš. Toto je tvůj pravý svět. Toto je sídlo tvé duše. Zapomněl jsi na něj a nechal ses uchlácholit tím, co se nachází venku okolo tebe. Ale to, co hledáš, máš celou dobu přímo v sobě.“

Rozhlížel se kolem sebe a nebyl schopen slov. Začínal se rozpomínat. Začínal si uvědomovat, že se vrátil domů. Že to, co celé roky hledal, měl stále v sobě.

Rozplakal se a ona vzala jeho hlavu do dlaní.

„Teď už je to v pořádku. Našel jsi cestu zpátky do svého nitra. Ode dneška se sem můžeš kdykoliv vracet. Už znáš cestu.“

Naposledy ho pohladila a nabídla mu ruku s dlaní obrácenou k nebi. Věděl, že je čas odejít. Teď pro tuto chvíli.

Usmál se na ni a podal jí svou ruku. Už se nebál, věděl, co ho čeká, věděl, co musí udělat. Co musí dělat den co den. Vracet se zpátky k sobě. Do svého nitra kde najde odpovědi na všechny své otázky.

Přestal se bát zítřka. Přestal se bát života. Přestal se bát dělat rozhodnutí. Věděl už, kam se má vracet, kde má hledat odpovědi na své otázky.

Pustil se její ruky, usmál se na ni a vykročil vstříc novému životu.

Stála tam a dívala se za ním, dokud nezahnul na konci ulice.

Zdroj foto: Pixabay.com

Proč dáváme přednost všem ostatním před sebou?

Proč upřednostňujeme štěstí druhých před tím naším vlastním?

Proč ztrácíme víru v sebe sama a přenecháváme zodpovědnost za naše životy na druhých?

Proč se necháváme vláčet bahnem, které třeba ani není naše?

Jsou věci, které ovlivnit můžeme, a pak jsou věci, na které nemáme vliv žádný. S těmi druhými se rovnou rozlučte. Co můžete ovlivnit, ovlivněte! To, s čím nemůžete nic udělat, přijměte.

Proč byste ale měli přijímat to, že se sami budete vždy dávat až na poslední místo?

Že vždycky budete sedět na té nejméně pohodlné židli v koutě, jen aby si ostatní mohli sednout?

Nenechte se zmýlit. Nemluvím zde o sobeckém chování, kdy z rukou stařenky vyrvete poslední volnou židli, abyste si vy mohli uposadit vaše ctěné pozadí.

Mluvím zde o lásce sám k sobě. O zdravém sebevědomí. O tom, že pokud si chci začít vážit ostatních lidí, musím si nejprve začít vážit sám sebe.

Je snadné posunout se až na to poslední místo. Je snadné se tam skrýt. Schovat se za falešnou morálku. Udělat ze sebe tu hodnou, která každému pomůže. Toho, který si nechá od každého všechno líbit. Člověka, který pohřbí sám sebe ještě za živa.

Znáte ty okamžiky, kdy si hluboko uvnitř sebe přejete říct NE? Kdy v hloubi své duše křičíte „NE, už to pro tebe nebudu dělat!“, ale pak znovu jdete a uděláte to? Děláte věci, které dělat nechcete? Které se vám příčí? Které s vámi nerezonují? A to všechno jen proto, že se bojíte dát najevo svůj nesouhlas a říci druhému NE?

Co by se mohlo stát? Mohl by se urazit a už by s vámi nikdy nepromluvil? Pomluvila by vás za zády? A o takového člověka ve svém životě opravdu stojíte? Co vám to dává? Co vám to přináší?

Někdy to zkrátka jen neumíme. Neměli jsme se to kde naučit. Nikdo nám neporadil, jak se to dělá. Jak se máme vyrovnat s nepříjemnými pocity, které s sebou odmítnutí přináší. Ale dobrou zprávou pro vás je, že toto se dá naučit. Říkat lidem, situacím „NE“ je něco, co zvládnete, pokud to opravdu budete chtít.

Zkuste to nejprve na maličkostech. Co si vybavíte jako první, když se vás zeptám: „Co tě nebaví? Co tě štve? Co je to něco, u čeho máš vždycky chuť říct NE? Kdy se cítíš být zneužívaný? Kdo ti bere energii?“

Máte to? Výborně!

Udělejte si z toho učení takovou malou, soukromou hru. Slibte si, že pokaždé, když se dostanete do takové situace, kdy budete chtít říct NE, prostě to uděláte. Zkuste to. Dejte si jednu jedinou situaci, nebo osobu, která vás vysává a které nechcete věnovat svůj čas, a pokaždé, když to přijde, trénujte. Říkejte svá malá, opatrná NE.

A že se to někdy nepovede? No a co! To přeci vůbec nevadí. Nevím, jak vy, ale já jsem se na kole taky nenaučila jezdit hned napoprvé.

Zkoušejte to tak často, jak to jen půjde. Uvidíte, že vás to po nějaké době začne bavit. Začnete vyhrávat sami nad sebou. Nad svými starými, zakořeněnými návyky. A takové výhry vás zaručeně potěší.

Až si začnete být jistí v kramflecích, vyberte si další situaci a posouvejte své hranice.

Začněte dávat sebe na první místo. A ne, není to sobecké! Sobecké je stále hledat tu poslední volnou židli, abyste ji pak přenechali nabouchanému kulturistovi v propoceném tričku. Je to sobecké vůči vám.

Chtějte pro sebe něco víc. Chtějte být pro sebe člověkem, kterého budete mít rádi.

Staňte se pro sebe nejlepším přítelem.

Co byste chtěli pro svého nejlepší ho kamaráda? Předpokládám, že jen to nejlepší. A proč? Protože ho máte rádi, protože vám na něm, nebo na ní zkrátka záleží.

Chtějte to samé pro sebe!

Dovolte si to. Dovolte si myšlenku, že si to zasloužíte. Že na to máte právo.

Dejte ve svém životě sebe na první místo a uvidíte, že tím změníte mnohé.

Zdroj foto: Pixabay.com

Někdy se můžeme cítit zranění. Smutní, uplakaní, nešťastní.

Někdy se nám život pod rukama roztříští na milion kousků jako křišťálová sklenka nedopatřením shozená z okraje stolu.

A nám nezbude nic jiného, než sledovat červené víno vpíjející se do krajkového ubrusu po babičce. Hlavou nám proběhne „A co teď? Co mám uklízet dřív? Střepy, aby se nikdo nepořezal? Nebo mám zachraňovat památeční ubrus, aby na něm nezůstaly skvrny od vína?“

Jak snadné, v porovnání s rozbitým srdcem nebo zraněnou duší, je vyprat ubrus a zamést střepy z podlahy.

Proč nás nejvíc zraňují ti, kteří nám slibovali věrnost. Slibovali nám pochopení, oporu. Slyšeli jsme od nich, že nás nikdy neopustí, že při nás budou vždycky stát, i kdyby celý svět nám dal mat.

Proč dovolíme jiným, aby nám tolik ubližovali?

Proč ubližujeme sami sobě tím, že nechceme vidět pravdu? Že realitu vlastního života schováváme do skříně, kterou pečlivě uzamykáme na klíč. A ten pak s nadějí v srdci předáme do ochrany někomu jinému. Někomu, komu věříme víc než sami sobě.

Jak můžeme někomu, a je jedno komu, důvěřovat více než sami sobě? Co to o nás vypovídá? Jakou hodnotu tím sami sobě dáváme?

Proč jsme ochotní dát své srdce v šanc a s nataženou rukou jej věnujeme prvnímu, kdo o něj projeví zájem?

Proč pak dovolíme, aby nám ten dotyčný vyrazil naše křehké srdce, mnohdy plné šrámů, z dlaně?

Proč dovolíme, aby jej shodil na cestu plnou prachu a kamení a bez rozmyšlení nám na něj šlápnul?

Proč v sobě nemáme dost síly a víry ve vlastní hodnotu, jedinečnost. Víru v sám sebe.

Proč si sami sebe natolik málo vážíme, že dovolíme druhým, aby nám ubližovali?

Proč dovolíme druhým, aby s námi zacházeli jako se špinavým kusem hadru na podlahu?

Copak jste rohožkou, aby si o vás kdekdo utřel špinavé, zablácené boty? A pak do toho svého života, do svého domova vstoupil v botách čistých?

Ale co vy? Jak je vám? Jak se potom můžete hrdě zvednout, znovu vstát a vzít život zpátky do svých rukou? Narovnat záda a posbírat střípky sebevědomí, které tam někde kolem vás leží pohozené a pošlapané v trávě?

Mít zdravé sebevědomí, znát svoji hodnotu, být si vědom vlastní síly a důležitosti je klíčem k novým dveřím. Klíčem k lepšímu, radostnějšímu životu. K životu, ve kterém nedovolíte druhým, aby vám ubližovali. Nedovolíte to totiž sami sobě.

Jediný, kdo vám může ublížit, jste vy sami.

To vy si volíte, jak se budete cítit.

To na vás záleží, jak ke každé situaci, která vás v životě potká, přistoupíte. Jaký zaujmete postoj.

Máte na výběr!

Pokaždé, když se vám děje něco, co se vám nelíbí, s čím nerezonujete, se můžete rozhodnout, jak k tomu přistoupíte, jak se zachováte. Co uděláte proto, abyste to změnili.

Co můžete změnit, ZMĚŇTE!

A to, co změnit nemůžete, PŘIJMĚTE!

Vidíte ten rozdíl? Vidíte to v tom?

Ano! Přestáváte být obětí! To vy si volíte to, jak se budete cítit. Jak budete reagovat.

Z počátku to možná nebude snadné, ale cvičení dělá mistra.

Všímejte si ve svém životě věcí, které vám nedělají dobře, které se vám nelíbí. Věcem a situacím, které vás vysávají, ničí, trápí. Kvůli kterým se bojíte být přirození, sví.

Žijte svůj život pro sebe, ne pro to, co by tomu řekli, nebo neřekli jiní.

Nebojte se projevit svá přání, touhy. Nebojte se říct si o to, co chcete. Nebojte se někomu říct, že se vám jeho chování vůči vám nelíbí, že se vám zdá třeba hrubé nebo ponižující.

Tou nejdůležitější bytostí ve vašem životě jste jen VY! A nikdo jiný!

Obklopujte se lidmi, kterým na vás záleží a na kterých záleží vám. Budujte kvalitní vztahy. Zde více než kde jinde platí, že záleží na kvalitě a ne na kvantitě.

Stovky facebookových přátel vám večer nenabídnou sklenku nového vína, když se ta vaše původní s břinkotem roztříští o zem, protože ji někdo postavil příliš blízko okraji stolu na krajkový ubrus po babičce.

Zdroj foto: Pixabay.com